Mnozí lidé považují za strašné a nemyslitelné, pokud se dospělé děti rozhodnou přeložit své rodiče do pečovatelských domovů pro seniory. Je to pochopitelné, protože naše mentalita, kultura a zvyky nás nutí, abychom se o své rodiče postarali a pomohli jim všemi svými silami. Někdy to však život zařídí jinak a toto řešení začne být nejlepší pro obě strany – pro samotné rodiče i jejich děti. Následující příběhy Vám možná více otevřou oči.
[hana-code-insert name=’google‘ /]Matka mé přítelkyně Olgy je tou nejtvrdohlavější ženou, jakou jsem kdy potkala. Vždy věřila, že nikdo nemá právo říkat jí, jak by měla žít. 120-kilová žena milovala jídlo více než cokoliv jiného na světě.
Není žádným překvapením, že tato dáma nesnáší jakékoliv léky a lékaře celým svým srdcem. Lékaři jí vždy připomínali, že pacienti trpící cukrovkou by měli dodržovat speciální dietu. Na to jim jednoduše odpověděla, že nedokáže existovat bez sladkostí.
Když její matka onemocněla, Olga jí musela zaplatit drahé léčení na endokrinologické klinice. Nicméně, když se vrátila zpět domů, matka se okamžitě začala přejídat koláči, sušenkami a sladkostmi. Bez těchto produktů by její život ztratil jakýkoliv smysl.
Nezáleželo na tom, když jí Olga mluvila o tom, že její onemocnění se zhoršuje, kvůli čemuž se na jejích nohou začala vytvářet gangréna. Její matka ji jednoduše ignorovala. V současnosti je opět v nemocnici a vyhlídky její pravé nohy jsou hrozivé a neodvratitelné. Někdo by si řekl, že ona sama se dostala to tohoto stavu a měla by tedy nést následky. Tak či onak, je to právě její dcera, která se bude muset vypořádat s těmito důsledky jejích činů.
[hana-code-insert name=’google‘ /]Druhý příběh je o něco žalostnější. Máma mé kolegyně trpí několika neurologickými onemocněními, které se projevují tím nejneočakávanějším způsobem. Žena například zapomíná jíst, nebo chodí na toaletu tam, kde to považuje za vhodné a pohodlné.
Marina ji pravidelně doprovází na léčení do nemocnice, po kterém se jí polepší, avšak jen na krátkou dobu. Poslední kapkou byla pro ni strašná událost: matce trvalo jen několik minut, než se jí podařilo vylézt na okenní parapet a otevřít okno.
Naštěstí, další krok už neudělala, protože po bouchnutí vchodových dveří přišla k vědomí. Od té doby se Marina přestěhovala ke své matce a dala sbohem svému osobnímu životu.
Obě ženy vědí, že jejich budoucnost příštích 5-10 let bude vyplněna péčí o jejich matky. Mohou zapomenout na svou vlastní rodinu či osobní zájmy. Nechtějí ani jen pomyslet na myšlenku dát své rodiče do domova důchodců, protože jejich okolí a pravděpodobně i svědomí, to budou považovat za nejvyšší míru lhostejnosti.
[hana-code-insert name=’Dole‘ /]Samozřejmě, nikdo z nás není imunní vůči závažným onemocněním. Nicméně, pokud chce člověk mermomocí žít podle vlastních pravidel, nezajímají ho rady a doporučení lékařů či příbuzných a „vydělává“ si na kytici několika chorob, to je už o něčem jiném.
Když posloucháte o takových příbězích, pravděpodobně byste nechtěli být v kůži těchto žen. Je to spravedlivé? Věnovat svůj život péči o nemocné představuje obrovskou oběť. Byli byste schopni udělat totéž?
Děkujeme za přečtení a nezapomeňte sdílet :-)!
