Koloběh života je neúprosný a všichni stárneme. Bohužel k životu a stáří patří také smrt. Každý den umírají tisícovky starých lidí. Velká část z nich bohužel umírá v samotě. Nikdo s nimi netráví jejich poslední chvíle, nikdo je nedrží před jejich posledním výdechem. Smrt je prostě krutá.
Někteří lidé se ale rozhodli, že se smrti oddají už v průběhu života. Respektive oddají se samotě a prázdnotě, která provází většinou až poslední momenty lidského života.
Příkladem takového člověka můžeme demonstrovat na jedné stařeně, která byla celý svůj život naštvaná, nepříjemná a věčně zahořklá.

Po její smrti našla v jejím pokoji sestřička dopis na rozloučenou. Stařena měla výčitky svědomí. Tohle je obsah jejího dopisu!

Takže, co si myslíte, když se na mě podíváte?
Asi znám vaši odpověď, jsem stará, nepříjemná stařena, která nenávidí svět a všechny okolo. Hloupá bába, která není nikdy spokojená. Člověk, který není spokojený s ničím a s nikým.
Stará ženská, která neudrží v ruce ani rohlík a nikdy nemluví. Hořká stará ježibaba. Přesně tohle jste si o mně říkali. Já vás slyšela. To vaše šuškání a klepy.

Čtěte také: 10 tipů, jak si poradit s podprsenkou, které ocení každá žena, která ji nosí. Za radu č. 7 mi kámoška děkovala nejvíce!

Možná si myslíte, že jsem vás nikdy neslyšela, že nic nechápu a že jsem úplně hloupá. Možná jsem stará a pořád něco zapomínám a ztrácím, ale já za to nemůžu.
A vám to může být stejně jedno, protože jsem jako loutka. Můžete si semnou dělat co chcete, převézt mě kam chcete, říct mi co chcete, všichni víte, že nikdy nebudu protestovat.

Ale už toho mám dost. Toho, jak se na mě díváte. Myslíte si, že celé, co chci je neustále někoho obtěžovat, nechat se krmit a další ponižující věci?
Teď vám tedy otevřu oči a uvidíte, jaká doopravdy jsem, jelikož vy jste to nikdy nedokázala odhalit. A možná proto, že jste nikdy nechtěla.

Jaký byl můj život

Jako malá holka jsem samozřejmě milovala své rodiče a měla jsem obrovské štěstí, že jsem ho prožila s milující rodinnou, bratry a sestrami. Všechno bylo skvělé a život byl nádherný ostrov plný nových objevů a překvapení. To mi bylo 10 let.

Člověk stárne a dostane se do toho zvláštního věku puberty. Rodiče jsem často odmítala poslouchat a chtěla být hned dospělá. Jediné, co mě v tu dobu zajímalo bylo snění o mé budoucí velké lásce a princi na bílém koni, který si pro mě přijede a budu s ním do konce života. Představovala jsem si vztah jako pohádku bez jediné chyby a v 16 letech jsem tomu věřila.

Láska a rodina

Když mi bylo 20 let neskutečně jsem se zamilovala a byla jsem ochotná pro toho druhého udělat cokoliv, dokonce se mu zaslíbit do konce života. Tak moc mě sžírala láska a touha vytvořit milující rodinu, jakou jsem měla jako malá i já.

Po pár letech už mám své děti, vychovávám je nejlépe, jak můžu a snažím se vytvořit jim tak šťastné dětství, jako jsem prožila já. Velebím náš dům, jejich pokoje a vytvářím rodinnou atmosféru, jakou jsem si vysnila už jako malá holka.

Ve 30 si uvědomuji, jak rychle mé děti rostou, všechno běží tak rychle. Někteří lidé z mého života odcházejí jiní naopak přicházejí, je to neustávající koloběh.

Děti odchází z domu, jsou už dospělé a pomalu se začínají připravovat na to, že založí svoji rodinu. A já doufám, že svým dětem vytvoří tak skvělé dětství, jaké jsem se pro ně snažila vytvářet já. Jsem ale osamělá, část mě odešla s nimi. Je mi 40 let, a i když jsem občas smutná z toho, že už nemáme děti doma, mám po boku svého manžela. Milující muž, který mě provází celým životem a kterého stále bezmezně miluji. Je to moje štěstí, moje světlo.

Těžká rána

Jenže všechno jednou končí a přichází to nejhorší. Nejtemnější den v mém životě. Někdo, kdo mi celý život stál po boku, podporoval mě, zachraňoval, smál se se mnou, najednou odchází. Můj manžel umřel. Má celoživotní láska. Vše, co jsem na něm milovala i to, co mě na něm občas štvalo mě tak strašně moc chybí.

Člověk, který byl celý můj život najednou zmizel a já nevím, co dál. Mé děti už mají svůj život, mají vlastní děti a žijí si sen, který jsem si již prožila. Jediné, co mi zbylo, je žít ze starých vzpomínek, ale co je to za život. Už ho nikdy neuslyším, už ho neuvidím, zbyla jsem tady sama a nevím, co s tím.

Samota, která změní

Jsem stará žena bez budoucnosti a jediné, co mi v životě dělalo radost je pryč. Jediné, co jsem rozdávala všem okolo. Láska. Děti jsou pryč, manžel je pryč a já jsem se stala opuštěnou stařenou, která je všem na obtíž. Moje tělo se svraštilo, všechno mě bolí, veškerá síla a vitalita, je pryč. A já jsem naštvaná na život. Naštvaná na to, že jsem tu zůstala sama. Protože teď jsem jako kámen, ve kterém ještě pořád teče krev a bije srdce, ale na povrchu je tvrdý a nepříjemný.

Osobní zpověď

Ráda bych se smála a byla pořád šťastná, ale jak se mám těšit ze života, když kolem mě je jen smrt a samota. Nevím. Všichni mí přátele pomalu umírají nebo už jsou dávno pryč.
Omlouvám se tedy, že jsem nemohla být pořád šťastná a nadšená, ale byla jsem sama a nikdo mě nedokázal rozveselit, možná jsem mohla být vstřícnější, ale mé srdce to moc bolelo. Zkuste se se ztrátou vyrovnat lépe než já, protože já jsem si ze zbytku života udělala jen temnou místnost plnou svých strachů, samoty a vzpomínek. Nepřestávejte žít.
Život je plný nálezů a ztrát a vy se nemůžete vzdát. Když někoho ztratíte, uchovejte si ho v hlavě a v srdci, ale neničte si vlastní život. Jděte stále vpřed a žijte každý den. Žijte v současnosti, ale ne v minulosti, protože ta už vám nic nového nedá.