Veronika Žilková se v posledních letech stala nejen úspěšnou umělkyní, ale také hrdou babičkou. V nedávném rozhovoru se podělila o své vzpomínky na babičku, která prošla těžkou životní zkouškou, a o tom, jaké to je být babičkou sama. Její příběh je plný emocí, humoru a nečekaných zvratů, které ukazují, jak silné a krásné mohou být rodinné vazby.

Vztah s vnoučaty

Veronika má čtyři vnoučata, mezi nimiž vynikají Kryšpín a Mia. S Kryšpínem má velmi blízký vztah, který se prohlubuje díky společným aktivitám. Ráda s ním tráví čas na rybách, i když ryby nejsou její vášní. „S Kryšpínem jezdím na ryby a trávím tam s ním spoustu hodin. A jestli je mi něco jedno, tak jsou to ryby,“ říká s úsměvem. Tato slova ukazují, jak důležité je pro ni být přítomná v životě svých vnoučat a sdílet s nimi nezapomenutelné chvíle.

Mia, mladší vnučka, má pro Veroniku zvláštní přezdívku – nazývá ji „Veronika Žvejkačková“. „Mia si dodnes nezapamatovala moje jméno, takže říká, že jsem Veronika Žvejkačková, protože Žilková si prostě nepamatuje,“ směje se herečka.

Vzpomínky na babičku

Veronika se také zamýšlí nad svými vzpomínkami na vlastní babičku, která měla velmi obtížný život. „Zažila jsem jen jednu svoji babičku a vždycky jsem si říkala, že mám vlastně jen tři čtvrtě babičky, protože ona přišla o nohu,“ vzpomíná. Tato situace ji formovala a naučila ji, jak důležité je najít v těžkých chvílích radost a sílu.

Babička Veroniky byla obětí vážné nehody, která jí změnila život. „Jela autobusem, ale sklouzla pod trolejbus v Žilině, a tak jí nohu amputovali. A ona za to byla šťastná, že už nemusí nikomu pomáhat,“ dodává Žilková. Tento paradox ukazuje, jak se lidé dokážou vyrovnat s tragédiemi a najít v nich pozitivní stránku.

Hraní si s protézou

Veronika si z této situace dokázala vzít něco pozitivního. „Já jsem v dětství, za odměnu, mohla vzít tu protézu a skákat na zahradě nebo jezdit z kopce na invalidním vozíku,“ vzpomíná na své hravé chvíle s babiččinou protézou. Tato vzpomínka ukazuje, jak důležité je umět se smát i v těžkých chvílích a jak se rodinné vazby dokážou prohlubovat i přes překážky.

Díky těmto zážitkům si Veronika uvědomila, jak moc ji babička ovlivnila a jak důležité je předávat dál rodinné hodnoty. Vztah s babičkou jí dal nejen cenné lekce do života, ale také ji naučil, jak si vážit každého okamžiku stráveného s rodinou.

Babičkovské radosti

Být babičkou pro Veroniku znamená nejen radost, ale také zodpovědnost. „S Kryšpínem trávím celé dny, a to je pro mě to nejdůležitější. Jsem ráda, že mu mohu být oporou a že mu mohu ukazovat svět,“ říká.

Veronika se nebojí obětovat svůj čas a energii, aby svým vnoučatům poskytla nezapomenutelné zážitky. „Jsem tam s ním čtyři dny a v noci hlídám u splávků. A on je tak strašně šťastnej,“ prozrazuje. Tato slova ukazují, jak důležité je pro ni být aktivní součástí jejich životů a jak moc si váží těchto společných chvil.

Zdroj: Blesk.cz