Tomio Okamura je jméno, které dnes rezonuje českou politickou scénou, ale málokdo tuší, jak dramatické byly jeho životní začátky. V následujícím článku odhalíme příběh jeho rodičů, který začal nevinným dopisováním, a podíváme se na jeho nelehký pobyt v dětském domově, kde si už jako malý kluk uvědomil jednu zásadní věc. Prozradíme také, proč nechtěl zůstat v Japonsku, kde pracoval jako popelář, a jak dnes propaguje Česko po celé Asii. Čeká vás silný lidský příběh plný kontrastů, odvahy a odhodlání.

Rodiče spojila náhoda a osmileté dopisování

Okamurův životní příběh nezačíná jen tak obyčejně. Jeho moravská maminka Helena a japonský tatínek se totiž poznali díky nečekané souhře okolností. Když měl patnáctiletý Japonec zájem si dopisovat s někým z Československa, jeho adresa se přes dědečka dostala k šestnáctileté Heleně. Ta sice zpočátku neměla zájem, ale nakonec kývla. „Japonec odpovídal hned, možná i proto, že mu maminka poslala svoji fotografii půvabné blonďaté dívky. Takhle si řadu let dopisovali, aniž se viděli, a oba mezitím ukončili vysokou školu.“ Osobně se viděli až po osmi letech dopisování a brzy se vzali.

Návrat do Čech a pád do reality

Rodina žila po narození tří synů v Tokiu, ale po rozchodu rodičů se matka se všemi chlapci vrátila do tehdejšího Československa. Pro malého Tomia to znamenalo šokující změnu, protože už v šesti letech skončil v dětském domově. Právě tam ho čekaly velmi tvrdé chvíle. „Tenkrát jsem tam hodně brečel, protože mě šikanovali. Byl jsem malý kluk, byli tam i osmnáctiletí a na pokoji nás bylo patnáct,“ vzpomíná Okamura.

Životní lekce, která ho zocelila

Pobyt v dětském domově pro něj nebyl jen o bolesti, ale také o pochopení důležitých věcí. „Z dnešního pohledu to ale byla neocenitelná zkušenost, protože jsem si už v šesti letech uvědomil, že jsem na světě sám a že se musím spoléhat vždy jenom sám na sebe.“ To se pro něj stalo mottem do celého života. Naučil se plánovat, makat a nikdy nespoléhat na pomoc zvenčí. Odhodlání, které v něm tehdy vzniklo, ho provází dodnes.

Práce popeláře i prodejce v Japonsku

Po základní škole vystudoval chemickou průmyslovku a v osmnácti letech se vydal zpět do Japonska. Tam se živil manuálně – jako popelář nebo prodavač. Přesto se v rodné zemi svého otce necítil jako doma. Nejen že vypadal jinak než ostatní, ale ani po kulturní stránce tam nezapadl. Proto se nakonec rozhodl pro návrat do Česka, kde cítil větší sounáležitost.

Čeština mu zůstala srdci bližší

Přestože mluví plynně japonsky, místní mu to často nevěří. „Japonsky mluvím plynně, ale občas mi tam říkají, zda nejsem z venkova, protože mám jiný přízvuk. Nicméně moje japonština je vždy šokuje, protože já z jejich pohledu vůbec nevypadám jako Japonec.“ Jeho vzhled i jazykový talent tam vyvolávají spíše úsměvné reakce než přijetí.

V Asii šíří slávu Česka

Okamura se dnes aktivně věnuje i cestovnímu ruchu. Zajišťuje propagaci Česka v asijských zemích, a to nejen pomocí historických památek nebo známých osobností, ale i skrze tradiční gastronomii. Turistům z Japonska ukazuje krásy Moravy a nezapomíná je vzít třeba i na pravou zabijačku. I tímto způsobem se snaží přiblížit českou kulturu světu.

Jídlo jako spojení dvou světů

Na otázku, které jídlo má nejraději, odpovídá upřímně. Z české kuchyně nedá dopustit na španělské ptáčky nebo koprovou omáčku. Japonci ale rozhodně nedá vale – do své druhé vlasti se vrací s chutí i kvůli kulinářským specialitám. O tom, co si nejraději dává v Japonsku, se rozpovídal v rozhlasovém rozhovoru.

Moravák s japonskými kořeny

Ačkoli se narodil v Tokiu, Tomio Okamura se jednoznačně považuje za Moraváka. Dětství v dětském domově, šikana i osamostatnění z něj udělaly muže, který si jde za svým. A právě díky těmto životním zkušenostem dnes dokáže spojit dva zdánlivě vzdálené světy – japonský a český – a těžit z obou maximum.

Zdroj: rozhlas.cz