Dětství dnešních padesátníků je často líčeno jako éra plná svobody, radosti a poctivosti. Spousta lidí s dojetím vzpomíná na „šťastné dětství“ bez mobilů, plné běhání po venku a jednoduchých radostí. Jenže když se na toto období podíváme bez růžových brýlí, objeví se i temnější kapitoly. Tento článek si posvítí na mýty, kterými se Husákovy děti rády obklopují, a nabídne realističtější pohled na dobu, která byla možná odolná, ale rozhodně ne idylická.

Mýtus o svobodném dětství

Oblíbený obraz „dětí s chlebem v ruce, co mizí ven na celý den“, je sice líbivý, ale často přikrášlený. Ano, hodně času se trávilo venku, ale spíš z nutnosti než z vlastní touhy. Rodiče pracovali a doma chtěli klid. Děti bloumaly po sídlišti, někdy s klíčem na krku, bez dozoru a často bez cíle. Sídliště nebyla hřištěm plným dobrodružství, ale betonovou džunglí, kde se občas neřešila ani šikana. Zábava? Dva televizní kanály, pionýrské pochody a naděje, že si večer stihneme přečíst knížku. O romantice volného dětství si tak můžeme vyprávět, ale realita byla o dost tvrdší.

Bez mobilu a bez domluvy

Dalším legendárním tvrzením je, že tehdy nebyly mobily, a přesto všechno fungovalo. Jenže když se kamarád neukázal, trčeli jsme před domem celé hodiny. Komunikace se neobešla bez pevné linky, která byla luxusem, nebo křiku z okna, což mělo úspěch jen občas. Domluvit se bez mobilu nebyla známka samostatnosti, ale nutnost. A frustrace z „Pepa dnes nepřišel“ rozhodně nebyla nic, co bychom chtěli znovu zažít.

Svět nebyl bezpečnější, jen méně chráněný

Spousta lidí s láskou vzpomíná na jízdu na kole bez helmy nebo výlety na motorce bez ochrany. Jenže právě tehdy byla dětská úmrtnost násobně vyšší než dnes. Pití z kaluže, visení na skále a jízdy na korbě traktoru byly sice „dobrodružné“, ale taky smrtelně nebezpečné. Dnešní děti čelí jinému typu rizik – digitálním, psychickým a společenským. Přesto je šance, že se dožijí dospělosti, mnohem vyšší než tehdy. A není to právě to, na čem by nám mělo záležet?

Facka jako nástroj výchovy

„Ve škole dostal, doma přidal“ – tato věta bývá považována za důkaz pevné výchovy. Ale z dnešního pohledu šlo často o zanedbávání, ba i týrání. Děti s úzkostmi se měly „otužit“, dyslektici byli líní, a kdo nechtěl do školy, ten dostal pár facek. Psychologie dětí byla v plenkách, školní psycholog byl sci-fi. Jak popsal jeden pamětník: „Jako dítě s aspergerem, vyrůstající v komunismu, mohu potvrdit, že řešením bylo vždy, že jsem dostal nářez. Všechny problémy z toho vzniklé se snažím řešit od cca 40 let svého věku a ovlivňují mě dodnes.“ To není příběh o odolnosti, ale o nepochopení a neřešeném traumatu.

Skromnost z nedostatku

Vyprávění o tom, jak jsme si dřív všeho vážili, má jeden háček – nebylo z čeho vybírat. Jeden pár bot, jeden svetr, jeden penál. Děti nebyly skromné z výchovy, ale z donucení. Tuzex byl snem, „západní“ rifle vstupenkou do sociální hierarchie. Dnes mají děti tablet i čtyři páry tenisek, ale kdyby dnešní padesátníci vyrůstali znovu, s radostí by po nich sáhli. Nešlo o výchovu ke skromnosti, ale o přežití v době, kdy na výběr zkrátka nebylo.

Gastronomická nostalgie

Vzpomínky na poctivé jídlo často zahalují skutečnost. Bílé rohlíky, lančmít, Vitacit a univerzální hnědá omáčka možná evokují dojem „domácí kuchyně“, ale po zdravotní stránce šlo často o katastrofu. Ovoce v zimě bylo raritou, cukr a konzervanty se nikdo neřešil. Dnes máme sice fast foody a proteinové tyčinky, ale také širokou nabídku zdravých potravin. Rozdíl je zásadní – máme volbu. To, čím se stravujeme, je dnes otázkou odpovědnosti, ne možnosti.

Údajná odolnost generace

Dnešní padesátníci o sobě rádi tvrdí, že byli poslední odolní. Jenže psychologická data ukazují něco jiného – právě u této věkové skupiny je aktuálně nejvíce úzkostí a depresí. Není divu. Vyrůstali v době, kdy se neřešily emoce, kde platilo „nebreč, nejsi holka“ a kde byla poslušnost nadřazena všemu. Dnes neumí mluvit o svých pocitech, nezvládají psychickou zátěž a zároveň vychovali generaci, kterou nazývají „křehkou“. Je to možná důkaz, že jejich výchovný model nebyl zas tak pevný, jak si myslí.

Minulost není automaticky lepší

Nostalgie umí být krásná, ale i nebezpečná. Idealizujeme dobu, která byla často tvrdá, nedostatečná a plná přehlížených problémů. Nešlo o zlatou éru, ale o život v rámci daných možností. Každá generace čelí jiným výzvám, a ty dnešní jsou možná méně viditelné, o to ale náročnější. Nejde o to zatratit minulost, ale přiznat si, že idyla, na kterou vzpomínáme, existovala často jen v našich hlavách. A pokud dnešní děti mají šanci vyrůst s větším pochopením, bezpečím a možností volby, je to krok správným směrem.

Zdroj: Flowee.cz