Simona Krainová patří k ženám, u nichž by málokdo hádal, že je dokáže potrápit něco tak obyčejného, jako je zhoršující se zrak. Přesto se i jí začaly do života nenápadně vkrádat situace, které ji postupně dovedly až k rozhodnutí podstoupit operaci. V následujících řádcích se podíváme na to, jak se s problémem vyrovnávala, co ji k zákroku přimělo a jak dnes sama popisuje změnu, která přišla doslova jako vánoční zázrak.

První signály, které nešlo přehlédnout

Na první pohled působí Simona Krainová sebejistě a svěže, jenže čas se neptá ani ikon českého modelingu. Problémy se zrakem se u ní neobjevily ze dne na den, ale plíživě a bez velkého varování. Nejprve šlo o drobnosti, které se daly snadno omluvit únavou nebo špatným světlem. Jenže právě tyto maličkosti začaly narůstat a postupně narušovaly běžné fungování. Čtení menu, letáků nebo práce s telefonem se měnily v nepříjemnou výzvu a Simona si začala připouštět, že nejde jen o přechodnou záležitost.

Brýle jako nutnost, ne volba

Sluneční brýle patřily ke stylu, dioptrické už méně. Přesto se staly každodenní součástí jejího života, i když s nimi nikdy nebyla úplně ztotožněná. Navíc brzy zjistila, že ani ony nejsou definitivním řešením. Situace se zhoršovala a komfort, který měly přinášet, se vytrácel. Sama k tomu otevřeně přiznala: „Tenhle krok jsem zvažovala skoro dva roky. Začalo to nenápadně… Zapomenuté brýle v restauraci, improvizace nad jídelním lístkem, neschopnost přečíst si obyčejný leták v obchodě. Otravovalo mě to. Když jsem si chtěla upravit obočí, namalovat linku, nebo se na někoho podívat opravdu zblízka… bez brýlí to nešlo, s brýlemi taky ne,“ popsala upřímně své trápení.

Vnitřní boj a rozhodování bez spěchu

Myšlenka na operaci v ní zrála dlouho a nebyla samozřejmá. Přiznat si, že se tělo mění a že je potřeba lékařský zásah, není jednoduché ani pro ženu, která je zvyklá čelit pozornosti veřejnosti. Simona si musela projít vlastním vnitřním procesem a smířit se s tím, že návrat k původnímu stavu bez pomoci už nepřijde. Jak sama vysvětlila: „Brýle jsem nikdy v životě nepotřebovala. A najednou se mi zrak začal rychle zhoršovat. Bylo těžké si na to zvyknout. Hlavně v hlavě. Muselo to uzrát,“ přiznala otevřeně.

Moment, kdy už nebylo cesty zpět

Čas plynul a Simona si stále jasněji uvědomovala, že problém neustoupí. Naopak, každý další měsíc přinášel nové komplikace a omezení. Rozhodnutí padlo ve chvíli, kdy pochopila, že operace není otázkou estetiky, ale kvality života. Svěřila se do rukou odborníků s vědomím, že jiná cesta už nevede. Tento krok pro ni znamenal obrovskou úlevu, ale zároveň i respekt k tomu, co ji čeká.

Nový zrak a nečekané momenty

Po zákroku přišlo období zvykání, které je podle Simony místy až úsměvné. Staré návyky se totiž hlásí o slovo i tehdy, když už nejsou potřeba. „Je vlastně docela vtipné, že kromě kapek do očí pořád hledám brýle. Ruce je automaticky hledají, mozek hlásí, že je už vlastně nepotřebuju. Chci si rychle něco přečíst v telefonu a já to prostě čtu. Bez ničeho. Jen svýma novýma očima,“ popsala s nadhledem své každodenní situace.

Překvapení, které si stále uvědomuje

Přestože je zákrok úspěšně za ní, pocit nového vidění ji stále dokáže zaskočit. Každý detail, který zvládne přečíst bez pomůcek, vnímá jako malé vítězství. Sama přiznala, že si změnu stále připomíná a někdy jí přijde až neuvěřitelná. „Tenhle text už píšu bez brýlí. Pořád je ještě hledám a pořád tomu trochu nemůžu uvěřit,“ dodala s nadšením.

Vánoční dárek, který má cenu zlata

Celou zkušenost uzavírá Simona s vděčností a nadhledem sobě vlastním. Operaci nevnímá jen jako lékařský zákrok, ale jako dar, který si nadělila v pravý čas. „Nadělila jsem si vánoční dárek. Moje nové oči,“ shrnula své pocity a dala jasně najevo, že rozhodnutí nelituje. Příběh Simony Krainové tak ukazuje, že i zdánlivě nenápadný problém může vést k zásadní změně, která ovlivní každý den.

Zdroj: Ahaonline.cz