Osmdesát let – pro většinu lidí výzva k velké oslavě s přáteli a rodinou. Jan Nedvěd to vidí jinak. Legendární písničkář, který kulatého jubilea dosáhl před pár dny, se žádného večírku nedočkal. A nebyl to jen zdravotní stav, co mu to rozmluvilo – byl to i jeho velmi osobitý nadhled nad vlastním věkem.

„Slavit 80 let mi přijde jako oslavovat rakev,“ řekl Nedvěd v pořadu Showtime na CNN Prima NEWS s typickým klidem a humorem sobě vlastním. Taková slova v jeho podání nezní ponuře – zní upřímně. A právě ta upřímnost, se kterou o svém věku a zdraví mluví, ho u fanoušků dělá tak oblíbeným.

Trochu marodný, ale s Pavlínkou a pejskem

Místo slavnostního večera strávil Nedvěd narozeniny v klidu domova. „Jsem zase trochu marodný, takže si užívám klidu s Pavlínkou a pejskem,“ přiznal bez okolků. Žádné stěžování, žádné dramatizování – jen konstatování stavu věcí tak, jak jsou.

Ke svým narozeninám má přání prostá a srozumitelná: zdraví a dobří lidé kolem. „Děkuju za každé ráno, kdy se probudím,“ dodal zpěvák, který celý život skládal písně o věcech, které skutečně záleží – o přátelství, přírodě, prostotě.

Ve studiu furt, česká muzika ho ale moc nebere

Nemoc Nedvěda od tvorby neodtrhla. Přiznává, že ve studiu tráví čas i nadále a hudbu poslouchá téměř nepřetržitě. Tuzemská scéna ho ale příliš nenadchne. „Poslouchám muziku, většinou americkou, protože v té české se toho moc neděje, nic se nemění,“ říká bez servítek.

Je to přiznání od člověka, který českou písničku sám spolutvořil a dodnes patří k jejím ikonám – a o to víc to bolí, nebo aspoň zamrzí. Nedvěd přesto tvoří dál a zjevně nepřemýšlí o tom, že by s hudbou sekl.

Mír na Ukrajině a tajuplný návrat s bratrem

Mezi narozeninová přání patří i jedno, které se vymyká osobní rovině. „Taky bych chtěl mír na Ukrajině. Pořád mě to bere a neumím se toho zbavit,“ svěřil se Nedvěd. Slova, která v jeho podání nezní jako klišé – zní jako starosti člověka, který sleduje svět s otevřenýma očima.

A pak je tu přání, které rozproudí krev každému fandovi Nedvědů: návrat na pódia společně s bratrem Františkem. „Aby můj brácha sestoupil a zahráli jsme si. Něco se chystá snad. Aspoň že se někde objevím,“ naznačil Jan Nedvěd záhadně, aniž by prozradil víc.

Co by společné vystoupení znamenalo

Jan a František Nedvědovi jsou pro českou folkovou a trampskou muziku tím, čím jsou pro jiné žánry jejich největší ikony. Jejich společná vystoupení vždy přitahovala plné sály a lidi, kteří jejich písně znají zpaměti. Pokud se tedy „něco chystá“, jak Jan naznačil, fanoušci to určitě nepropásnou.

Nedvěd přitom nezní jako někdo, kdo by se ke společnému hraní musel nechávat přemlouvat. Touha je tam – jen záleží na zdraví a na okolnostech, které oba bratři teprve skládají dohromady.

Osmdesátiny po svém

Jan Nedvěd je důkazem, že člověk může být legendou a přitom zůstat naprosto sám sebou – bez přehnaných gest, bez pompézních oslav, bez potřeby dokazovat, kolik toho za těch osmdesát let dokázal. Stačí skromné ráno, pes, Pavlínka a kytara ve studiu.

A možná právě proto jeho písně fungují desetiletí: nevznikají z touhy po slávě, ale z toho, co člověk prostě cítí. Osmdesát let nebo ne.

Zdroj: ahaonline.cz