„Já už nebudu ničí manželka. Teď si prostě randím a nejsem ničím vázaná. Teď teprve jsem já.“ Veronika Žilková slaví 16. října 65. narozeniny a tahle slova ze svého aktuálního rozhovoru vystihují, čím si za poslední roky prošla – a kde je teď. Od zoufalství po rozvodu s velvyslancem Martinem Stropnickým ke Skotsku, lyžím a vztahu, do kterého se rozhodla znovu riskovat.
Rozvod, který jí nakonec vrátil svobodu
Ještě před čtyřmi lety se Žilková vrátila z Izraele, kam odjela za manželem Stropnickým, a ocitla se bez muže i bez práce. Pro tohle manželství prý udělala všechno, co „dobrá manželka“ dělat má – odmítala natáčení, vzdala se kariéry. Výsledek? Rozvod. „Možná jsem četla špatný návod. Nebo k jinému spotřebiči,“ říká dnes s nadhledem, který si musela tvrdě vydobýt.
Dnes by prý Stropnickému napsala děkovný dopis. Díky tomu rozchodu totiž mohla znovu zažít, jaké to je žít pro sebe – jezdit do Norska, na lyže, do Skotska. Není to prázdná fráze. Je to věta ženy, která si bolestí prošla a neztratila chuť do života.
Ivan Hubač a rok a půl, který dává smysl
Po rozvodu byla přesvědčená, že do žádného vztahu znovu nevstoupí. Jenže pak přišel Ivan Hubač. „Čím jste starší, tím těžší je někomu uvěřit. Nechcete riskovat, že se spálíte – jenže to spálení do vztahů prostě patří,“ vysvětluje herečka. Po roce a půl s Ivanem má pocit, že to smysl má.
Jejich vztah přitom nevypadá jako zamilovanost z romantického filmu. Vypadá jako partnerství dvou lidí, kteří vědí, co chtějí. „Pojedeme na lyže, než ti seberou řidičák, protože jsi starý,“ říká mu prý otevřeně. A Ivan to bere. Oba si totiž cení svobody – on se nediví, když mu oznámí, že přijede až za týden.
Žádná čtvrtá svatba neplánuje
Herečka dává jasně najevo, že s Ivanem sice tráví čas ráda, ale oltář ji neláká. Manželství pro ni není cíl ani důkaz lásky. Je to forma závazku, od které se vědomě distancuje – a dělá jí to dobře. „Nejsem ničím vázaná,“ zdůrazňuje. Tenhle postoj přitom není hořkost ani rezignace. Je to volba.
Čtenářkám jejich podcastu s dcerou Agátou Hanychovou, které se ptají, jak zahojit zlomené srdce, vzkázuje: ve vztahu máte klapky na očích a celý svět se zúží na jednoho člověka. Když se to rozpadne, otočíte se a zjistíte, že za vámi je osmdesát procent úžasného světa, který jste přehlížely.
Divadlo ji zachránilo, když neměla nic
Když se Žilková vrátila z Izraele, zavolal jí Oldo Lichtenberg z Divadla Broadway. Nabídl jí roli v muzikálu Okno mé lásky. Po šesti letech bez divadla mohla zase zkoušet. „Ono to trvá, než se z toho člověk vyhrabe, ale jde to,“ říká. Dnes hraje v zájezdové komedii Taky patříš do rodiny s Tomášem Krejčířem a v inscenaci Dokud nás smrt v Broadwayi.
Divadlo pro ni není jen práce. Je to záchranná síť, identita i prostor, kde může být naplno sama sebou – bez manžela, bez role „velvyslancovy ženy“, bez čehokoli, co by ji zmenšovalo.
Prázdniny poprvé od patnácti let
Letos si Žilková dopřála něco, co nezažila od svých patnácti šestnácti let – volné prázdniny. Tehdy chodila na brigády, ve třiadvaceti už měla dítě a točila celé léto, aby ho uživila. Ivan řekl jednoduše: „Ne, budeš mít volno.“ Přestože to pro ni znamená finanční ztrátu – jako volná umělkyně nemá zaměstnavatele – nelituje ani chvíli.
Ve Skotsku se nechala poprvé v životě hýčkat. Nešla zorganizovat kufry dětem, neplánovala trasy. Šla klidně na snídani a kufry odnesl Ivan. „Na to já ze svého života vůbec nejsem zvyklá,“ přiznává. A právě v tom malém detailu je vidět, jak velká změna se v ní za poslední roky odehrála.
Žilková je matkou tří dětí – Agáty, Cyrila a Vincenta. A otevřeně říká, že být matkou dospělých je těžší než pečovat o malé. „U malých dětí je strach vykompenzovaný obrovskou láskou a pozorností, kterou vám dávají zpátky. U dospělých vám zbyde jenom strach. Ale láska vám zůstane – a polívku z ní neuvaříte.“
Myšlenka, kterou tím otevírá, je přitom velmi praktická: mateřství po odchodu dětí z hnízda musí najít nový obsah. Jinak se z lásky stane zátěž – pro matku i pro dítě.
Zapomenuté světlo a Bolek, který ji naučil nesměšnit sama sebe
Zdroj: prozeny.cz
