Veronika Jeníková přiběhla na tiskovou konferenci do Strašnického divadla rovnou od maminky. Nepředstírá, že to bylo snadné rozhodnutí – svěřit ji do pečovatelského domu. Ale mluví o něm bez omlouvání, věcně a s úlevou v hlase. A přesně to z jejích slov dělá víc než jen celebrity story.
Okamžik, kdy to přestalo jít doma
Herečka říká, že přelomový moment přišel nenápadně – tehdy, kdy si uvědomila, že maminku fyzicky nedokáže přesunout z postele na vozík. „Ani ji nezvládnu posadit z postele na vozík. S tím mi musí pomáhat dvě pečovatelky,“ popsala Jeníková bez příkras. Přitom nejde o výjimečnou situaci – je to přesně ten bod, u kterého řada rodin dlouho tápá a odkládá rozhodnutí, dokud to nejde jinak.
Matka Veroniky Jeníkové v pečovatelském zařízení zůstává dodnes. Herečka ji navštěvuje pravidelně a sama potvrzuje, že jakmile viděla, v jakých podmínkách maminka žije a jak je spokojená, přišla úleva. „Uklidnila jsem se, že to není jen na mně,“ přiznala.
Proč „amatérská péče“ nestačí
Jeníková použila výraz, který možná mnohé překvapí: označila sebe a příbuzné za „amatérské pečovatele“. Nemyslí to jako výtku – spíš jako realistické pojmenování situace, na kterou běžná rodina prostě nestačí. „Když člověk nemůže zůstat sám doma, nemohl by ten, kdo s ním žije, odejít vůbec z bytu,“ vysvětlila.
Přitom sama se o profesionální péči pokoušela víc než symbolicky. Za covidu složila přijímací zkoušky na všeobecné ošetřovatelství na 2. lékařské fakultě UK a skutečně na školu nastoupila. Záhy ale zjistila, že obor je tvrdá medicína – zkoušky z anatomie srovnatelné s těmi na medicíně, latina, nic z toho, co čekala. „Myslela jsem si, že nás budou učit, jak pečovat o staré lidi v pečovatelských domech. Najednou to ale byla latina,“ vzpomínala s nadsázkou.
Strach z covidu rozhodl za ni
Studium nakonec vzdala z několika důvodů najednou. Povinné praxe probíhaly v době, kdy očkování ještě neexistovalo, a některé spolužačky se nakazily. „Měla jsem strach, že covid zanesu k rodičům,“ řekla Jeníková. K tomu přibyla náročná péče o rodiče v reálném čase a přechod na distanční výuku. Zápočty prvního semestru skládala před počítačem doma. „Bylo to takové dobrodružství,“ dodala – a v jejím podání to nezní hořce, spíš jako kapitola, která měla smysl, i když nedopadla podle plánu.
Babička u prvních krůčků
Vedle starosti o maminku má Jeníková v životě i světlejší stránku – stala se babičkou hned dvakrát. Vnuk David má pět a půl roku, vnučce Natálce je teprve rok. A právě Natálka udělala před nedávnem první samostatné krůčky – přesně ve chvíli, kdy u toho Veronika stála. „Měla jsem z toho radost, protože jsem u toho byla,“ řekla prostě, ale bylo znát, že to pro ni bylo hodně.
Hlídací babičkou je zatím „příležitostná“ – David chodí do školky, dcera Kamila je s malou doma. Jeníková ale připouští, že v budoucnu by mohla být potřeba víc.
Divadlo ji drží dál
Po šedesátce Veronika Jeníková od divadla neodchází. Ve Strašnickém divadle aktuálně zkouší záskok Radima Kalvody za Zdeňka Žáka ve veselohře Na každého se jednou usměje a podílela se i na inscenaci o Jaroslavu Haškovi, která se hrála ve venkovních prostorech na Čechově náměstí i v sálech divadla. „Kdo se chce pobavit a zasmát, myslím, že je na správné adrese,“ shrnula bez velkých slov.
A jméno Evička Tričko? To ji pořád provází – po desetiletích ji stále poznávají a ona přiznává, že ji to těší. „Potěší mě, že i po těch letech jsem k poznání,“ usmála se. Podobně emotivně vzpomínala na kolegu Ladislava Potměšila z Ordinace v růžové zahradě 2, který jí při odchodu ze seriálu věnoval stříbrnou lahvičku a osobní vzkaz – že jejich seriálové manželství vydrželo čtyři roky a ne každé tak dlouho vydrží.
Zdroj: blesk.cz
