Tento dopis zanechala matka na smrtelné posteli své dceři. Je tak dojemný, a tak pravdivý, že jej dcera nyní šíří dál, aby ukázala, jaké jsou skutečné prožitky lidí starých a upoutaných na lůžko. Apeluje tak na mladou generaci, aby si uvědomila, co všechno jim rodiče darovali, a jak moc času a trpělivosti si nyní zaslouží nazpět. Ne vždy na to myslíme, když máme o rodiče či prarodiče pečovat.

Jsem jako dítě

„Drahá dcero, až bud stará a nemohoucí, pokus se mi prosím porozumět. Nehněvej se na mě, když nebudu chápat, co mi říkáš, když budu zmatená a nebudu si vědět rady ani se základními věcmi. Budu pořád dokola opakovat to samé a ty už mě nebudeš chtít poslouchat. Ale zamysli se na chvíli a připomeň si, jaká jsi ty byla, když jsi byla ještě dítě. Stále jsi opakovala ty samé otázky, ptala jsi se proč a jak, neuměla jsi spoustu věcí, které se zdály být tak triviální a snadné. A co jsem dělala já? Trpělivě jsem ti naslouchala, tisíckrát opakovala to samé, byla vždy při tobě, abych ti pomohla.

Oplať mi stejnou péčí

A co když se budu odmítat koupat nebo nebudu poslouchat tvoje dobře míněné rady a doporučení a tvrdohlavě si budu stát za svým? Nebyla jsi ty snad stejná, když jsem ti musela slibovat hory doly, aby ses uráčila jít do vany nebo konečně jít spát? Měla jsem s tebou vždycky trpělivost, i když jsem sama byla po celém dni v práci vyčerpaná a bez nálady. Nechci od tebe nic jiného než tu samou trpělivost a ochotu být na mě milá, i když se ti zrovna nechce a nehodí se to. Je to snad příliš?

Až přijdou mé poslední dny, nedávejte mě pryč, abyste mě ukryli někam stranou, kde nebudu na očích. Není na mě hezký pohled, ale i tobě se dennodenně musely měnit plenky a kolikrát jsi se v noci počůrala. Jen to žádám, abys mi vrátila, co já jsem ti dala. Jednou budeš i ty na mém místě a tvoje děti se k tobě zachovají podle tvého příkladu.“