Cestování přináší řadu potěšení, ale bohužel chtě nechtě i tragické nehody, při kterých často navždy odchází naši blízcí. Taková je realita a někdy se stane, že si onoho pomyslného „černého Petra“ vytáhne někdo, kdo je nám velmi blízký.
Tragické nehody
Lidé, kteří se s tímto setkávají dennodenně, jsou především lékaři, kteří musí často tyto smutné zprávy sdělovat příbuzným a utěšovat zlomené rodinné příslušníky, kteří nechtějí uvěřit tomu, co slyší. Jeden z nich se podělil se svým příběhem o tom, jak přistupuje k této náročné práci a co mu pomáhá ji zvládat.
Minuta na Facebooku
Tento lékař se svěřil se zvláštním zvykem – dříve, než smutnou novinu oznámí rodině, vždy si vyhledá jméno zabitého na Facebooku. Proč? Zní to přeci tak necitelně, brouzdat po internetu, když zrovna někdo zemřel a venku čeká rodina, aby se dozvěděla osudnou pravdu. Ve skutečnosti k tomu tento lékař má velmi dobrý důvod. Sám popisuje svůj rituál, který mu pomáhá svou práci zvládnout a nezbláznit se z ní a také být dobrou oporou pozůstalým.
Když si vyhledá jméno mrtvého na Facebooku, vždy si projde jeho fotografie, sleduje šťastné obličeje jeho samotného, přátel, rodiny… prohlíží si šperky, které nyní před ním leží zakrvácené na stole, dokonce i rozpozná oblečení, které měl zabitý v onen osudný den na sobě. Dívá se do tváří všech lidí, které tam uvidí, hledá rodiče a nejbližší příbuzné – alespoň je pak v čekárně snadno pozná a nebude je muset mezi spoustou lidí hledat. Půjde rovnou k nim a bude moci s nimi mluvit napřímo a v soukromí bez pohledů ostatních okolostojících.
Poslední sbohem
Tato tradice mu pomáhá rozloučit se se zesnulým, najít něco společného a trochu si jej zapsat do srdce. Aby to pro něj nebyl jen jeden z mnoha mrtvých, které mu projdou pod rukama, ale člověk se jménem, rodinou, koníčky, přáteli a zájmy. Všechno tohle k němu patřilo a sluší se vzdát tomu alespoň pár minutami soustředěné pozornosti hold. Už to není jen mrtvý člověk, ale má jméno, věk a vzhled. To velmi pomůže pochopit smutnící rodinu, která bude v prvních chvílích zcela paralyzovaná touhle novinou. Pomůže to vcítit se do jejich prožitků a být jim oporou alespoň do té míry, do které to jde. Kéž by takových uvědomělých lékařů bylo více. Jen málokdo bere svou práci tak odpovědně a vážně.
