Keslerová se poprvé vydala do Itálie už v pouhých sedmnácti letech, kdy z domova utekla s kočovnou estrádou, v níž působila jako zpěvačka, kytaristka a tanečnice. Toto dobrodružné tažení nakonec vyústilo v její trvalé usazení v Boloni. „Utekla jsem z domova. Bylo mi asi sedmnáct let a čirou náhodou jsem se dostala do takové estrády, kam mě vzali jako zpěvačku, kytaristku a tanečnici.“ vzpomíná pro Blesk.cz Keslerová.

Mladá Zora byla okouzlena italskou kulturou a společností, kde lidé projevovali city otevřeněji než v tehdejším Československu. „Obrovsky mě to tam oslovilo. Jak jsou lidi těsně v kontaktu, na ulici se obejmou a políbí. Přesně to jsem hledala celý život,“ říká herečka. Zpočátku se však potýkala s chudobou – „k večeři jsme třeba všechny tři měly jednu housku“ – než se jí podařilo prosadit jako modelka, sdělila pro Blesk.cz

Cesta k filmové slávě

Keslerová se nakonec stala vyhledávanou filmovou herečkou, i když zpočátku se musela spokojit s rolemi v nedobře placených erotických snímcích. „Natočila jsem několik filmů a pak začala éra takových trošku erotických filmů za mizerné peníze. Ale stejně jsem měla štěstí, protože jsem točila s Luciem Fulcim, což byl velký režisér, akorát potom mu začalo trošku hrabat,“ vzpomíná.

Přestože je Keslerová před kamerou stydlivá, dokázala díky své vůli tento handicap překonat. „Strašně . A úplně nejvíc v Rozparovači z New Yorku, který točil právě Fulci. Ale když začne vrčet kamera, silou vůle ten stud překonáte a prostě přestanete vnímat,“ říká.

Mezi fanoušky žánru ji proslavily také kontroverzní „exploitation“ filmy, jako byl snímek Ženy od hluboké řeky, který byl v některých zemích dokonce zakázaný. „Dnes je to kultovní film a stojí se na něj fronty. Dokonce mě pozvali na nějaké setkání fanoušků, kde lidé za fotku se mnou platili peníze! A na mě se tam stály fronty! Vydělala jsem za to tehdy asi dva a půl tisíce dolarů!“ líčí Keslerová.

Osudové setkání s Petrem Hapkou

Zora Ulla Keslerová zažila také velkou lásku, když se seznámila se skladatelem Petrem Hapkou. „Já byla uhranutá už dávno předtím, než jsem ho potkala. Jeho hudbou. Poslouchala jsem Hanu Hegerovou a byla z těch písní úplně paf. Pak mě jedna kamarádka pozvala do klubu Déčko, a přišel k nám takový habán s vlasy jako Beethoven, políbil mi ruku a říká: Já jsem Petr Hapka. Já jestli je syn toho skladatele a on tak pohodil hlavou s těmi vlasy a řekl: To jsem já. A já byla v koncích,“ vzpomíná Keslerová na osudové setkání.

Jejich vztah však nebyl bez komplikací. Ačkoliv prožili chvíle štěstí, jako když Zora čekala jejich dítě, tragédie osudu je nakonec rozdělila. „Děťátko umřelo. Plakali jsme potom s Petrem v objetí a já si myslela, že mám toho nejlepšího mužskýho na světě. Jenže pak se vrátil do svých kolejí, děvkaření, všechno… Byl posedlý loveckou vášní na ženské,“ líčí Keslerová.

Tragické ztráty a nové štěstí

Smrt jejich syna Keslerovou samozřejmě hluboce poznamenala. „To člověka samozřejmě změní. Začala jsem ho potom trochu zanedbávat. Za rok a něco jsme měli holčičku, a já se nemohla nabažit toho, že mám živé dítě. A myslela jsem, že jeho láska je silnější, než se pak ukázala,“ říká.

Přestože se Zora s Petrem Hapkou nakonec rozvedli, našla svou druhou osudovou lásku ve Frankovi, se kterým žila dalších 32 let. „Franka jsem vlastně dostala za odměnu za všechno to trápení, co jsem měla,“ vysvětluje Keslerová.

I přes všechny životní zvraty si Zora Ulla Keslerová udržela nezdolnou energii a touhu po nových výzvách. I ve svém pokročilém věku by se ráda vrátila k herecké práci. „Ráda bych si ještě »zatočila«. Ale nabídky nemám. Tak si užívám vnučku,“ říká.

Peripetie v Itálii a střet s StB

Keslerová si během svého dlouhého pobytu v Itálii musela poradit i s nepříjemnostmi, jako byla pozornost ze strany československé Státní bezpečnosti. „Vždycky, když jsem přijela, hned druhý den v sedm ráno zvonil telefon, ať přijdu na kafíčko. Přidělili na mě člověka, který se jmenoval Švehla. Co bylo veselé, za ty roky jich postupně na mě přidělili asi pět, a všichni byli Švehla,“ vzpomíná.

Ačkoliv na ní StB vyzvídala informace, Keslerová se bránila tím, že krmila agenty „hloupostmi“ a o amerických vojácích v Boloni tvrdila, že je nepozná. „Bylo to nepříjemné a invazivní,“ hodnotí dnes toto období.

Návrat do Česka a rodinný život

Přestože Zora Ulla Keslerová prožila většinu svého profesního života v zahraničí, udržovala úzké vazby s Československem a později Českou republikou. „Čím dále častěji. Můj partner po dvaatřiceti letech zemřel, a když jsem ho doprovodila v nemoci až do konce, není důvod tam bývat tak často. V Česku je dcera, vnučka a její veselí mi v tom obrovském smutku pomáhá. Bývám zde určitě tak jednou za měsíc alespoň na týden,“ říká.

Keslerová si užívá přítomnosti své dcery a vnučky, které jí pomáhají překonat těžká životní období. I když už nemá tolik hereckých nabídek, nachází uspokojení ve svém rodinném životě.

Zdroj: Blesk.cz