Poslední rozloučení s hereckou legendou Aloisem Švehlíkem (†85) bylo důstojné, dojemné a zároveň plné upřímných emocí. Čtenáře v následujících řádcích čeká pohled na to, jak vypadalo smuteční rozloučení v Národním divadle i zádušní mše v kostele na Praze 2. Největší pozornost ale vzbudil jeden konkrétní moment – projev jeho vnuka Ondřeje. Právě on dokázal svými slovy zasáhnout každého, kdo byl přítomen. Pojďte si připomenout nejen, jak se Švehlík loučil se světem, ale i to, jak silný vztah měl se svými nejbližšími.

Velkolepé rozloučení v Národním divadle

Středeční dopoledne se neslo v duchu vzpomínek a pocty významné osobnosti českého divadla a filmu. Národní divadlo zaplnila nejen široká veřejnost, ale i řada známých tváří, kteří přišli vzdát hold člověku, jenž formoval českou hereckou scénu. Nechyběla zpěvačka Marta Kubišová, jejíž hlas obřad silně umocnil, ani čestná stráž v čele s Ivou Janžurovou a dalšími hereckými kolegy. Byl to ceremoniál, který odpovídal Švehlíkově výjimečnosti.

Komornější atmosféra v kostele

Po oficiálním rozloučení v divadle se smuteční hosté přesunuli na zádušní mši do kostela Nejsvětějšího srdce Páně na Praze 2. Zatímco dopolední část byla veřejná, zde se jednalo o mnohem intimnější setkání nejbližších. Atmosféra byla zcela odlišná – tišší, hlubší, osobnější. Právě zde zazněla slova, která zasáhla všechny přítomné až do morku kostí.

Vnoučata se chopila slova

Emotivní moment přišel ve chvíli, kdy na řadu přišly projevy vnoučat. Vnučky nejprve poděkovaly za to, jak skvělého dědečka měly, a vyzvaly přítomné k modlitbě za jeho duši. Jejich slova byla krátká, ale upřímná. Pak přišel čas na Ondřeje, vnuka, jehož slova se rychle stala nejsilnějším momentem celého obřadu.

Upřímnost bez příkras

Ondřej vystoupil na kazatelnu jako poslední z rodiny a hned na úvod zvolil nečekanou kombinaci – humor a dojetí. Vzpomínal na dědu Lojzu, jak mu říkal, a pobavil přítomné popisem jeho čtyř největších lásek: „Měl čtyři věci. Svoji rodinu, divadlo, chalupu a bílé víno,“ pronesl s úsměvem. Jenže ten úsměv se rychle proměnil v slzy – jeho i posluchačů.

Děda, který se nepřetvařoval

Ondřej nezastíral, že soužití s dědou nebylo vždy jednoduché. „Nebylo to s ním občas jednoduché. Někdy neměl náladu si povídat, jindy dokázal říct něco, co dotyčného mohlo mrzet. Proč? Děda takový prostě byl, ale byl autentický a neuměl se přetvařovat,“ vzpomínal. A právě touto upřímností dokázal uctít Švehlíkův charakter s velkou lidskostí.

Odchod podle jeho přání

Dojemná byla i Ondřejova slova o dědečkově odchodu ze světa. „Umřel v klidu v noci, obklopen rodinou, jak si to přál. Děda Lojza udělal, co vždy říkal – dokouřím, dopiju a jdu,“ zakončil svůj projev. Právě tato věta se hluboce zapsala do srdcí všech přítomných. V tu chvíli už v sále nezůstalo jedno suché oko.

Slzy i úsměvy v jednom okamžiku

Zřídka se stane, že by smuteční projev vyvolal tak silné emoce. Ondřejova řeč dokázala rozesmát i rozplakat během několika vteřin. Nešlo jen o vzpomínky, ale o živý obraz vztahu mezi dědou a vnukem. Bylo zřejmé, jak blízký vztah spolu měli, a že loučení bylo o to bolestnější.

Láska, která nepomine

Alois Švehlík po sobě zanechal nejen umělecký odkaz, ale především lásku rodiny, která z jeho slovních obratů, přímosti i životní moudrosti čerpala. Vnuk Ondřej svým vystoupením ukázal, že to nebyl jen slavný herec, ale především milovaný děda, jehož místo v srdcích blízkých zůstane navždy.

Zdroj: Expres.cz