Týden po tragické ztrátě Aničky Slováčkové (†29) dostali lidé možnost naposledy se s ní veřejně rozloučit. V následujících řádcích vás zavedeme do pražské baziliky sv. Ludmily, kde se konala mše plná emocí, vzpomínek a slz. Dozvíte se, jakým způsobem Aničku připomněl kněz Berka, proč její hlas zůstává navždy spjatý s tímto místem, a také, proč se samotný pohřeb odehrál v naprostém soukromí rodiny.

Emotivní mše v bazilice

Nedělní bohoslužba v bazilice sv. Ludmily na náměstí Míru nabídla veřejnosti možnost vzdát hold Aničce Slováčkové, i když nešlo o klasickou zádušní mši. Protože se konala na Květnou neděli, nemohlo být slouženo tradiční rekviem, což na úctě ani smutku přítomných nic nezměnilo. Kněz Berka hned v úvodu bohoslužby vysvětlil: „Je neděle, navíc Květná neděle, kdy nemůže být rekviem, ale během bohoslužby se pomodlíme za Aničku Slováčkovou.“ V kostele se sešli lidé všech generací, jejich tváře nesly výraz hlubokého zármutku a zároveň vděčnosti, že mohli být součástí této poslední vzpomínky.

Vzpomínky, které hřejí u srdce

Kněz Berka během své promluvy připomněl silné okamžiky, které Aničku spojovaly právě s touto bazilikou. „6. dubna prošla zpráva, že Anna Julie Slováčková přešla na druhý břeh života. 15. září tady byl velký koncert ke 150. výročí Vinohrad, a ona tady zpívala. Ten hlas tady zůstává.“ Připomněl také její účast na žehnání kalendáře Prahy 2, kde měla za sebou právě baziliku, a zmínil, že při Třech králích zde byla osobně přítomna, i když tentokrát bez zpěvu.

Síla lidské přítomnosti

Nedělní mše přilákala do baziliky obrovské množství lidí. Přítomní se snažili vzdát Aničce hold nejen tichou vzpomínkou, ale také společnou modlitbou. Atmosféra byla naplněná smutkem, pokorou a láskou. Když zazněla slova o tom, že ti, na které myslíme, nikdy skutečně neumírají, mnoho tváří bylo zalito slzami. Celý prostor naplňovala silná energie vděčnosti za život a talent, který Anička rozdávala plnými hrstmi. Přítomnost tolika lidí ukázala, jak výjimečné místo si Anička získala v srdcích veřejnosti.

Hlas, který nikdy neutichne

Aniččin hlas prý podle kněze Berky v bazilice zůstává a bude ji připomínat i v dalších letech. Slova o tom, že její zpěv zůstává součástí tohoto posvátného místa, působila jako útěcha v moři bolesti. Každý, kdo Aničku znal, věděl, že její energie, radost a neuvěřitelný dar dotýkat se duší lidí byly něčím, co přesahovalo obyčejný talent. Anička nebyla jen zpěvačka a herečka, ale především člověk, který dokázal šířit světlo všude, kam přišla. A právě to světlo, jak bylo během mše několikrát zdůrazněné, v lidech zůstává.

Rozloučení za zavřenými dveřmi

Ačkoliv veřejná mše nabídla příležitost k poslednímu sbohem, samotný pohřeb Aničky Slováčkové proběhl v naprostém soukromí. Rodina se rozhodla neprozrazovat místo konání, aby si uchovala klid a mohla se se zesnulou dcerou rozloučit bez přítomnosti veřejnosti a médií. Tento krok byl v naprostém souladu s Aniččiným životním postojem – vždy si chránila to nejcennější a nejbližší.

Výzva Felixe Slováčka k veřejnosti

Aniččin otec, Felix Slováček, požádal veřejnost o respekt k tomuto rozhodnutí: „Prosím, místo nezveřejňujme, veřejnost má možnost rozloučit se s Aničkou na avizované nedělní mši.“ Jeho prosba vyzněla jasně a jednoznačně. Apeloval na všechny, aby respektovali soukromí rodiny, která se vyrovnává se ztrátou milovaného člověka. Tím zároveň zdůraznil, jak moc si váží všech, kdo přišli na veřejnou bohoslužbu uctít Aniččinu památku.

Zdroj: ahaonline.cz