Příběhy o lidské laskavosti nikdy nezevšední. To proto, že nám vykouzlí úsměv na tváři, zahřejí u srdce a ukážou nám, že i zdánlivé maličkosti mohou mít velký vliv. Hrdiny toho dnešního příběhu jsou dělníci pracující na stavbě naproti nemocnice, kde se v té době léčila malá holčička Vivian s velmi těžkou nemocí.

Nemoc si nevybírá

Vivian byly pouhé dva roky, když jí lékaři diagnostikovali leukémii. Její život se rázem změnil v nekonečnou sérií chemoterapií, pobytů v nemocnici a léků. Tato malá velká bojovnice si ale přesto zachovala svou nevinnou dětskou duši. Největší radost jí přinášelo stát u okna a dívat se na shon na staveništi, který alespoň trochu narušoval monotónnost a nudu všedních dní.

Na ocelovém lešení zde pracovali dělníci Travis Barnes a Greg Combs. Vivian jim z okna každé ráno mávala, přičemž dělníci samozřejmě její pozdravy opětovali. Byla to jedna z mála chvil, kdy se Vivian upřímně smála. Její mávání se brzy pro ni i pro dělníky stalo každodenním rituálem, kterým si zpříjemňovali den.

I přes zhoršující se stav chtěla dělníky pozdravit

Jednoho dne se zdravotní stav Vivian zhoršil a nebylo jí vůbec dobře. Přesto trvala na tom, že půjde k oknu a bude cizím dělníkům naproti mávat tak, jako to dělala každý den. Travis a Greg ale tentokrát zpátky nemávali. Místo toho si pro Vivian připravili malé překvapení. Na ocelovou traverzu pro ni napsali obrovskými písmeny vzkaz: „Brzy se uzdrav“.

Po několika dalších dnech dokonce Travis s Gregem Vivian v nemocnici navštívili. Z lidí, kteří si doposud byli cizí a znali se jen přes okno nemocnice, se tak stali přátelé. Travis Barner se slzami v očích řekl, že myslel na své vlastní děti a na to, jak vzácný je život. Je obdivuhodné, kolik radosti může udělat i tak obyčejná a jednoduchá věc. V dalších dnech všichni pokračovali ve svých mávacích rituálech a Vivianin stav se pomalu začal lepšit. Příběh má tedy šťastný konec.