V posledních letech se čím dál častěji setkáváme s jevem, který rozděluje společnost. Lidé, kteří se jinak považují za zodpovědné a přemýšlivé, najednou veřejně přiznávají, že k volbám nepůjdou. Nejde o ty, kteří se o politiku nezajímají, ale právě o ty, kteří dění sledují, mají informace a přesto se rozhodují zůstat doma. Co se za tímto trendem skrývá a komu tahle voličská apatie ve skutečnosti hraje do karet?

Postoj známých osobností

Když veřejně známé tváře prohlásí, že nebudou volit, nezůstane to bez odezvy. Mnoho lidí se na ně dívá jako na lídry nebo vzory, a jejich rozhodnutí pak působí jako výmluvná zpráva. Nejde o prosté konstatování znechucení, ale o signál, který může nakazit další. Vzniká tím vlna přesvědčení, že nevolit je vlastně správné gesto odporu. Jenže opak je pravdou – jde spíše o hru s vlastní důstojností, která paradoxně oslabuje vliv samotných občanů.

Nevolit není volba

Často se opakuje známá věta: „Nevolit je taky volba.“ Jenže to je podle kritiků pouhá slovní hra. Volby mají svou podstatu – a tou je účast. Stejně jako nejíst není způsob stravování a sucho není formou deště, ani neúčast u voleb není jejich variantou. Je to rozhodnutí, ano, ale nikoli politická volba. Tento způsob myšlení se šíří zejména prostřednictvím sociálních sítí, kde se daří krátkým heslům, emotivním symbolům a jednoduchým sloganům, které dokážou přesvědčit i zkušeného pozorovatele.

Marketingová strategie mocných

Politický marketing nestojí jen na lákání nových voličů. Druhým, stejně důležitým cílem je znechutit voliče soupeřů natolik, aby k volbám vůbec nepřišli. A právě v tom se skrývá obrovská moc. Velké strany vědí, že přesuny voličů mezi tábory jsou minimální. Mnohem účinnější je tedy odradit část lidí od účasti. A to se děje promyšleně a cíleně, často s využitím nejsilnějších nástrojů politického PR.

Stačí malé procento

Možná to zní banálně, ale právě drobný posun v účasti může znamenat radikální změnu výsledků. Pokud se podaří přesvědčit byť jen dvě až tři procenta voličů, aby zůstali doma, rozložení sil se může nečekaně překlopit. A to už stojí za rozsáhlé kampaně, které dokážou hrát na city, pracovat se strachem a manipulovat náladou lidí.

Autentické zklamání jako živná půda

Samozřejmě, že marketing není jedinou příčinou. Mnoho lidí je z politiky skutečně zklamaných – očekávali změny, které nepřišly, nebo výsledky, které se nedostavily. Jenže právě na tento pocit čekají stratégové, kteří dokážou z drobné nespokojenosti vyvolat pocit naprostého odporu. Stačí přifouknout emoce a zklamaný volič se promění v apatického nevoliče.

Síla sociálních sítí

Nástroje, které se k tomu používají, nejsou složité – krátká videa, emotivní memy, smajlíky, vlajky, výkřičníky. Cílem není vysvětlit program nebo předložit racionální argumenty, ale vzbudit dojem, že všechno je špatně. Tento postup připomíná metody, které kdysi používali ruští propagandisté – všechno zpochybnit, všechny znejistit, vnést do společnosti nedůvěru a pocit, že nikdo není dobrý.

Póza morální nadřazenosti

Velkým lákadlem pro mnohé je také hra na ego. Myšlenka, že tím, že nevolím, se vlastně povyšuji nad ostatní. Nemusím se „snížit“ k výběru mezi menším a větším zlem, ale zachovám si svou důstojnost. Jenže tato póza morální nadřazenosti je ve skutečnosti jen únikem, který neposílí jednotlivce, ale naopak oslabí jeho vliv. Tváří se jako vzdor, ale výsledkem je bezmoc.

Kam nás to může dovést

Politici totiž nepotřebují vyhrát s většinou všech občanů, stačí jim většina z těch, kteří nakonec dorazí k urnám. Každý, kdo zůstane doma, vlastně usnadňuje cestu těm, kdo se snaží ovládnout hru. Ať už to lidé dělají z rozčarování, nebo z pocitu nadřazenosti, důsledky jsou vždy stejné – slabší hlas veřejnosti a větší síla manipulátorů.

Zdroj: Medium.cz