V dnešním článku zavítáme do malebných Lužických hor, kde spisovatelka a scenáristka Irena Obermannová vlastní chalupu s dlouhou rodinnou historií. Dozvíte se, jak se pustila do její proměny, co všechno ji při tom potkalo, a jak dnes toto kouzelné místo využívá jako útočiště pro svou tvorbu.

Rodinné dědictví v Lužických horách

Irena Obermannová už roky nachází radost i odpočinek v chalupě v obci Kytlice. Roubenku, kterou její babička koupila v 50. letech po odsunu německých obyvatel, považuje za poklad plný vzpomínek. V roce 2019 se stala jedinou majitelkou a rozhodla se, že chalupě vdechne nový život. Zachovala její historický ráz, ale zároveň ji upravila tak, aby odpovídala modernímu stylu života.

Proměna staré chalupy

Rekonstrukce přinesla spoustu změn. Irena nechala zrenovovat okna, koupelnu i venkovní terasu. Kuchyň proměnila na prostorné světlé místo vybavené moderními spotřebiči, kde však zůstaly i starobylé prvky jako kříž na zdi nebo původní fotografie. Ponechala také odhalené zdi, dřevěné podlahy a stropy s trámy. Samozřejmostí je i knihovna, která odráží její profesní vášeň.

Duchové minulosti a nové energie

„Přestavbou se nám snad podařilo všechny zlé duchy vymýtit. Dřív to tu mělo strašně moc spolumajitelů, nic moc se neopravovalo, nikdo nechtěl do chalupy investovat a podle toho tu vypadalo. Původně se život odehrával spíš ve spodní části, vršek nešel vytopit. Bylo to tu obehnané prkny, tmavé a stísněné. Taky tu bývaly šíleně strmé schody, na kterých se pořád někdo ‚zabíjel‘, ty šly taky pryč, a bývala tu i dost strašidelná kadibudka,“ prozradila v knize Pohlové Chalupářky a chalupáři.

Místo, kde vznikají nové nápady

Když ji čeká náročné psaní, vyráží na chalupu. Tam se jí tvoří mnohem lépe než v Praze. „Poslední dobou sem jezdím, když mám před sebou takzvaně těžký úkol, když je třeba něco vymyslet. To pak pár dnů nevycházím, pracuje se mi tady lépe než v Praze, dá se tu vytvořit až taková klatba. Psaní je způsob života. Vstanu v devět, v deset, dělám si poznámky a tříbím myšlenky. Mám ráda pomalá rána, vylezu ven a koukám do krajiny. Pracuju klidně až do dvou do noci. Psaní mě živí, pořád něco píšu. Naučila jsem se permanentně dělat poznámky a zkoušet, co to háže,“ svěřila se spisovatelka.

Únik k přírodě i k vodě

Součástí jejího pobytu v Kytlicích jsou i procházky a koupání. „Jednou denně se většinou jdu projít, taky si ráda jdu zaplavat k Hraničnímu rybníku. Není to klasické koupaliště, chodí tam hrozně málo lidí a můžu se tam koupat nahá,“ dodává bez okolků. Tak si Irena dokáže skutečně odpočinout a načerpat novou inspiraci.

Boj na zahradě

Nedílnou součástí chalupy je i zahrada, která však často přináší více dřiny než odpočinku. „Prej že práce na zahrádce prospívá na zdraví. No ty vle! Jsem úplně vyřízená, poštípaná od mravenců, určitě mám klíště nebo pět, budu mít boreliózu, manikúra v preli a vyslechla jsem snad všechny podcasty. No ale radost mám, to zas jo. Než to zaroste. Tak za tejden čau, zahrádko. Je to souboj s drakem,“ popisuje s nadsázkou matka herečky Bereniky Kohoutové a režisérky Rozálie Kohoutové.

Láska k chalupě trvá

Přestože se práce nikdy nekončí, Irena by se své chalupy nikdy nevzdala. Místo plné rodinných vzpomínek, klidu a inspirace je pro ni nenahraditelným útočištěm. Chalupa v Lužických horách tak i nadále zůstává jejím druhým domovem a svědkem jejích tvůrčích chvil.

Když práce přináší radost

Ať už jde o psaní, údržbu chalupy nebo boj s nástrahami zahrady, Irena Obermannová vše bere s humorem a lehkostí. Její příběh je důkazem, že i obyčejné místo může přinášet neobyčejnou inspiraci a radost ze života.

Zdroj: Blesk.cz