Patnáctiletá Klára se odjakživa cítila jiná. Ne snad, že by byla nějak výjimečná, ale vždycky chtěla být vidět, chtěla mít něco, co ji odlišuje od ostatních. Možná proto, když jednou večer našla na sociálních sítích obrázek jemného květinového tetování přes lícní kost, věděla, že tohle je to, co musí mít. To tetování bylo krásné, elegantní, přesně vyjadřovalo její duši.

Její matka byla vždy volnomyšlenkářská. „Pokud si jsi jistá, Klárko, tak proč ne? Je to tvoje tělo,“ řekla jí tehdy při večeři a pousmála se. Otec naopak zastával přísné zásady. Pro něj bylo tetování symbolem rebelie, nerozvážnosti a něčeho, co do slušné rodiny nepatří. „Dokud jsi pod mojí střechou, nebudeš si ničit obličej,“ zaznělo rozhodně.

Klára ale nemohla dostat tu myšlenku z hlavy. A tak, když se naskytla příležitost a matka souhlasila, že jí s tím pomůže, šly společně do tetovacího studia. Bylo to vzrušující, nové a trochu děsivé. Ale jakmile tetovací jehla začala kreslit první linky, cítila, jak se jí srdce rozbušilo radostí. Bylo to bolestivé, ale krásné. Když se na sebe poprvé podívala do zrcadla, měla pocit, že konečně vidí tu pravou verzi sebe sama.

Domů se vrátila pozdě odpoledne. Matka se na ni usmívala a šeptem jí řekla, že to vypadá nádherně. Ale když ji spatřil otec, místnost se náhle naplnila dusivým tichem. Nejprve si jen promnul oči, jako by doufal, že to, co vidí, není skutečné. Pak jeho pohled ztvrdl. „To si děláš legraci, že jo?“ řekl ledově.

Klára cítila, jak se jí svírá žaludek. „Tati, je to jen tetování. Není to nic špatného. Máma mi to dovolila…“

„Máma ti to dovolila?“ vybuchl. „Tohle je nevratné, Kláro! Zničila sis obličej kvůli nějaké pitomé módě?!“

Matka se postavila mezi ně. „Neříkej to takhle. Je to její rozhodnutí. Věděla, co dělá.“

„Tohle je šílenství! Já tu snad nemám žádné slovo? Co až toho bude litovat? Co až jí to bude překážet v práci, ve vztazích?“ Otec začal přecházet po kuchyni a zatínal pěsti. Klára se snažila udržet slzy na uzdě, ale jeho slova ji bolela víc než samotná jehla.

„Tati, já toho nikdy nebudu litovat! Cítím se konečně sama sebou. Chápeš to? Nebo se mám pořád řídit tím, co chceš ty?“ její hlas se třásl, ale neuhnula pohledem.

Otec se na ni dlouho díval. Pak jen zavrtěl hlavou, popadl bundu a odešel z domu. Dveře se za ním hlasitě zabouchly.

Po zbytek večera bylo v domě ticho. Klára seděla na posteli a hladila si čerstvé tetování, které jí na kůži ještě lehce pálilo. Matka jí přinesla čaj a posadila se vedle ní.

„Dej mu čas,“ zašeptala. „On tě miluje, jen… má strach. Víš, jaký je.“

Klára kývla, ale necítila se lépe. Otec ji odmítl. Cítila se jako cizinka ve vlastním domě. Přesto, když se podívala do zrcadla a spatřila své tetování, věděla, že tohle je její cesta. A že ať už ji otec pochopí, nebo ne, ona se nebude litovat.