V tomto článku se podíváme na překvapivý a velmi rázný postoj prezidenta Petra Pavla k sestavování budoucí vlády. Prezident svými posledními vyjádřeními jasně stanovil podmínky, které musí kandidáti na ministerské posty splnit, a dává tím najevo, že nehodlá tolerovat proruské či euroskeptické tendence. Proč je jeho přístup úplně jiný než ten, který praktikoval Miloš Zeman? A jaké dopady to může mít na Andreje Babiše, SPD nebo potenciální koalice? To vše se dozvíte v následujících odstavcích.

Prezident mluví bez servítek

Prezident Petr Pavel nedávno znovu otevřeně promluvil o tom, kdo má podle něj šanci stát se členem příští vlády. Bez okolků vzkázal, že pokud někdo zpochybňuje členství České republiky v EU nebo NATO, nemá s vládní funkcí počítat. Tento postoj veřejně prezentoval nejen po schůzce se zástupci sněmovních stran, ale i v podcastu Hospodářských novin, kde výslovně uvedl: „Pro mě samotného by to byl problém, pokud bych měl bez výhrady souhlasit s někým, kdo poškozuje zájem této země a jejich občanů.“ Takto razantní sdělení z úst hlavy státu přitom není v české politice běžné.

Poselství stranám i voličům

Pavel tímto krokem nejen vysílá jasný signál politickým stranám, ale zároveň informuje i voliče o tom, kam směřuje jeho politický kompas. Jeho postoj je srozumitelný: pokud chce někdo vládnout, musí akceptovat západní směřování Česka. Prezident také zdůraznil, že ohledně prozápadního ukotvení panuje mezi stranami v Poslanecké sněmovně shoda. Zajímavé přitom je, že do tohoto rámce původně započítal i SPD, i když Tomio Okamura následně jeho výrok zpochybnil. To ale jen podtrhlo prezidentovu snahu o vymezení jasných pravidel.

Nepříjemné varování pro Babiše

Ačkoli prezident svůj výrok nezaměřil přímo na konkrétní osobnosti, bylo zřejmé, koho tím míní. V kontextu možného povolebního vývoje působí jeho slova jako jednoznačný vzkaz Andreji Babišovi: pokud má ANO ambici sestavit příští vládu, nemělo by uvažovat o koalici s SPD. Jinými slovy – otevřená spolupráce s Okamurovým hnutím by pro kandidáty ANO mohla znamenat nepřekonatelnou překážku při obsazování ministerských postů.

SPD v roli outsidera

Z aktuálních výroků prezidenta Petra Pavla vyplývá, že SPD si sama stěžuje cestu k vládní odpovědnosti. Spolupráce s radikály typu Jindřicha Rajchla a nejednoznačné postoje ke klíčovým mezinárodním závazkům Česka odsouvají SPD na politickou periferii. Hnutí tím podle mnohých komentátorů dává jasně najevo, že do vlády ani nechce. Namísto toho sází na protestní hlasy a kritiku systému, čímž ale ztrácí jakýkoliv koaliční potenciál.

Odlišný přístup než za Zemana

Petr Pavel tímto krokem ukazuje, jak výrazně se liší od svého předchůdce Miloše Zemana. Zeman si často počkal, až mu strany přinesly seznam kandidátů, a pak teprve začal hledat důvody, proč některé z nich nejmenovat. Někdy šlo o osobní antipatie, jindy o čistou politickou hru. Nejvíce to bylo patrné v případě Michala Šmardy, kterého navrhla ČSSD na ministra kultury, ale Zeman jeho jmenování dlouho zdržoval a nakonec jej odmítl. Pavel jde na věc jinak – říká dopředu, jaká jsou pravidla hry.

Transparentnost místo zákulisních tahů

Zatímco Zeman často jednal v zákulisí a svá rozhodnutí halil do mlhy tajemství, Pavel sází na otevřenost a principy. Vnáší do české politiky něco, co jí dlouho chybělo – čitelnost. Jeho jasné stanovisko dává stranám možnost dopředu se připravit a nelámat si hlavu nad tím, jestli jim prezident „zamítne“ kandidáta z neznámých důvodů. Pro politickou kulturu je to krok správným směrem a potenciálně velmi ozdravný.

Vláda jen pro proevropské síly

Prezident tak nastavuje laťku, kterou mohou přeskočit jen ti, kdo se hlásí k proevropským a proatlantickým hodnotám. Nejde tedy jen o formální členství v EU nebo NATO, ale o aktivní podporu těchto struktur. Politici, kteří se profilují jako euroskeptici nebo dokonce jako obdivovatelé autoritářských režimů, mají podle Pavla zůstat mimo exekutivu. Tento výběrový přístup může zásadně ovlivnit podobu příští vlády i možnosti některých stran reálně uplatnit svůj vliv.

Prezident určuje směr

Petr Pavel tímto vymezením ukazuje, že hlava státu není pouze pasivním pozorovatelem politického dění. Naopak – jeho role v sestavování vlády je aktivní a má sílu ovlivnit podobu celé politické scény. Jeho signál může pomoci stabilizovat zahraničněpolitické směřování České republiky a zároveň omezit vliv radikálních a populistických hnutí. A pokud tento postoj udrží i po volbách, bude mít česká politika možná poprvé po dlouhé době jasně dané mantinely.

Zdroj: Aktuálně.cz