Debata o českých důchodech znovu nabrala nečekané obrátky. Zatímco většina seniorů počítá každou tisícikorunu, v systému existují i naprosté rarity, nad kterými zůstává rozum stát. Jeden starobní důchod se totiž vymyká všemu, co si běžný člověk pod penzí představí. Jak se mohlo stát, že někdo pobírá částku blížící se čtvrt milionu měsíčně, a proč dnes už podobná suma prakticky nepřipadá v úvahu?

Nečekaný pohled do statistik

Český důchodový systém většina lidí vnímá jako strohý a přísně omezený mechanismus, který drží penze v poměrně úzkém rozmezí. O to větší překvapení vyvolala čísla, podle nichž starobní důchod vyšší než 70 tisíc korun měsíčně pobírá jen 102 lidí. Ještě výraznější šok ale přináší údaj o zcela výjimečné penzi, která se pohybuje kolem čtvrt milionu korun. V době, kdy průměrný starobní důchod dosahuje zhruba 22 tisíc korun a nejvíc seniorů pobírá částku mezi 16 a 21 tisíci, působí taková suma skoro neuvěřitelně. Právě proto začala řada lidí řešit, zda je vůbec možné se k podobnému důchodu za dnešních podmínek ještě přiblížit, nebo jde už jen o pozůstatek minulosti, který současná pravidla nedovolí zopakovat.

Rozhodují roky i výplaty

Výše starobní penze nevzniká náhodou a neodvíjí se jen od toho, kolik člověk vydělával těsně před odchodem do důchodu. Zásadní roli hraje délka pojištění i celoživotní příjmy, ze kterých odváděl sociální pojištění. Tyto výdělky se postupně přepočítávají pomocí koeficientů, aby starší příjmy neznehodnotila inflace ani růst mezd. Výsledkem je osobní vyměřovací základ, ze kterého se následně určuje takzvaný výpočtový základ. Do hry však vstupují redukční hranice, které vysoké příjmy výrazně ořezávají. Jinými slovy, ani astronomický plat automaticky neznamená astronomický důchod. Současný systém totiž pracuje tak, že od určité hranice už další růst příjmů nehraje při výpočtu téměř žádnou roli. Právě tady se láme rozdíl mezi dneškem a minulostí, kdy se mimořádně vysoké výdělky do důchodu promítaly mnohem výrazněji.

Dnešní maximum má jasný strop

Na první pohled by se mohlo zdát, že člověk s velmi vysokým platem a dlouhou kariérou si i dnes může sáhnout na mimořádnou penzi. Jenže realita je mnohem tvrdší. Mluvčí České správy sociálního zabezpečení Jitka Drmolová to popsala zcela otevřeně: „U běžně vyměřeného starobního důchodu v roce 2025 by člověk s nadprůměrným měsíčním příjmem a 49 odpracovanými lety dosáhl na maximální starobní důchod „pouze“ kolem 51 tisíc korun,“ vysvětluje. Tato věta sama ukazuje, jak obrovský rozdíl zeje mezi rekordní penzí a tím, co systém dovoluje dnes. I člověk s výbornými příjmy, dlouhou pracovní historií a vysokými odvody narazí na přísné limity. Současná pravidla zkrátka nastavují strop mnohem níž než v minulosti, a právě proto se čtvrtmilionový důchod jeví jako něco z úplně jiné éry.

Zásadní zlom přišel po roce 2007

Důvod, proč dnes podobně vysoké penze prakticky nevznikají, sahá do změn, které upravily samotný princip výpočtu důchodu. Do konce roku 2007 se totiž do systému započítávaly všechny příjmy, ze kterých člověk odváděl důchodové pojištění, a neexistoval maximální vyměřovací základ. To znamenalo, že lidé s mimořádně vysokými příjmy odváděli výrazně vyšší částky a ty se jim pak mohly promítnout i do budoucí penze. Od roku 2008 ale začal platit maximální vyměřovací základ, takže část příjmů nad stanovený limit už do důchodu nevstupuje. Změnil se také systém redukčních hranic. Dříve existovaly tři a i nad třetí hranicí se část výdělků započítávala. Od roku 2015 se přešlo na dvě hranice a prostor pro vznik mimořádně vysokých penzí se tím ještě víc zúžil. Právě tato kombinace změn oddělila dnešní realitu od starších, výjimečných důchodů.

Bohatí pojištěnci měli výhodu

Nejvyšší důchody nevznikaly náhodou ani z jednorázově vysokých příjmů. Šlo o lidi, kteří si drželi extrémně nadstandardní výdělky po dlouhá léta a zároveň se na ně vztahovala starší, výhodnější pravidla. Jitka Drmolová k tomu dodala: „Pro výpočet starobního důchodu jsou tedy zásadní zejména tyto dvě okolnosti – za jakých právních podmínek vznikne nárok na starobní důchod a k jakému datu je tento důchod vypočten,“ vysvětluje Jitka Drmolová. Právě datum a tehdejší právní nastavení hrály klíčovou roli. Systém byl dříve k lidem s mimořádnými příjmy vstřícnější a jejich vysoké odvody se do penze propisovaly mnohem výrazněji. Proto mohli na mimořádné částky dosáhnout zejména ti, kdo vydělávali desítky milionů korun ročně a vstoupili do důchodu ještě za starších pravidel. Dnes už stejná cesta jednoduše neexistuje.

Velkou roli hraje i přesluhování

Na rekordních penzích se nepodepsaly jen vysoké příjmy, ale často také pozdější odchod do důchodu. Řada lidí si totiž o penzi nepožádala hned při dosažení důchodového věku a dál pracovala. Tím si procentní výměru důchodu zvyšovala. Drmolová tento mechanismus popsala jasně: „Pokud pojištěnec dosáhne důchodového věku, ale o důchod nepožádá a dál pracuje, jeho budoucí procentní výměra roste o 1,5 % výpočtového základu za každých 90 dní takového přesluhování,“ říká mluvčí Drmolová. U lidí s vysokými příjmy pak takové navýšení znamenalo obrovský rozdíl. Pokud někdo pracoval třeba o pět let déle, důchod si tím mohl vytáhnout ještě výš. Navíc se do výpočtu promítly i další příjmy získané po dosažení důchodového věku. Právě proto mají někteří lidé s vysokými penzemi za sebou nejen mimořádné kariéry, ale i delší pracovní život, než vyžadovalo minimum.

Valorizace rozdíly ještě zvětšila

Jakmile někdo jednou získal mimořádně vysoký důchod, další roky mu pomohly valorizace. Ty sice zvyšují penze všem, ale u vysokých částek je nárůst logicky mnohem výraznější. Když se procentní výměra důchodu navyšuje o určité procento, člověk s velkou penzí získá v korunách násobně víc než ten, kdo pobírá běžný důchod. A právě to vysvětluje, proč se některé kdysi velmi vysoké penze v čase vyšplhaly ještě výš. Rozdíl mezi průměrným důchodcem a příjemcem mimořádné penze se tak dál rozevírá. Systém tedy nevytváří rekordní částky jen při samotném přiznání důchodu, ale následně je ještě udržuje a navyšuje. I proto dnes působí čtvrtmilionový důchod tak šokujícím dojmem. Nejde totiž jen o jednorázový výsledek starých pravidel, ale i o efekt postupného valorizování během dalších let.

Dnes už podobný důchod nevznikne

Nejdůležitější odpověď na otázku, která nad celou kauzou visí, je vlastně velmi prostá. Přestože statistika ukazuje, že v systému pořád existuje penze atakující čtvrt milionu korun, dnešní pravidla už vznik podobného důchodu prakticky neumožňují. Platí přísnější redukční hranice, existuje zastropování příjmů pro odvody pojistného a mimořádně vysoké výdělky už do výpočtu nezasahují tak jako kdysi. Sama ČSSZ to shrnula naprosto jednoznačně: „Vysoké starobní důchody mívají často špičkoví manažeři nebo odborníci s příjmy v řádech několika desítek milionů korun ročně po celá desetiletí jejich výdělečné činnosti,“ uvádí Drmolová. A závěr zní ještě tvrději: „V současnosti je přiznání starobního důchodu ve výši až 250 tisíc korun ke dni vzniku nároku s ohledem na zastropování pojistného a existenci pouze dvou redukčních hranic prakticky nemožné,“ uzavírá Jitka Drmolová. Rekordní penze tak zůstává spíš reliktem minulosti než cílem, kterého by dnes mohl někdo znovu dosáhnout.

Zdroj: Seznam Zprávy