V létě 1952 vládlo velké horko, už několik dní po sobě se venku skoro nedalo dýchat. Zvyšoval se počet komárů, kteří přenášeli i smrtelné nemoci. Bazény se uzavřely, stejně jako kina, bary nebo další služby. Zastavily se také bohoslužby, kde hrozilo, že se člověk nakazí nemocí. Nejvíce se zvýšit počet dětské obrny.
Šestiletý Paul si hrál venku, nakonec skončil na pokraji smrti
Malý šestiletý Paul si hrál venku na předměstí Dallasu, i když pršelo. Necítil se ale dobře, bolelo ho za krkem a bolest hlavy neustávala. Nakonec se rozhodl nechat boty na dvoře, vešel bosý do kuchyně a lehl si do postele. Měl vysokou horečku, jeho matka tak vyběhla pro boty a Paul strávil v posteli svých rodičů celý den. Maloval si obrázky, ale horečka neustále rostla a v nohou i rukou cítil velké bolesti. Praktický lékař rozhodl o tom, že bude nejlepší, pokud ho matka vezme do nemocnice.
Vzhledem k tomu, že epidemie obrny se velmi rychle mezi dětmi rozšířila, nemocnice bohužel nenašla žádné volné místo pro malého pacienta. Paul začal kašlat, doma se jeho stav bohužel rychle zhoršoval. Pět dní poté, co vstoupil do kuchyně, už nemohl ani udržet pastelku, bolelo ho mluvit, polykat i kašlat. Jeho rodiče ho nakonec odvezli do vzdálenější nemocnice. Lékaři jim ale sdělili, že pro malého nemohou nic udělat. Paul i tak zůstal na chodbě, sotva dýchal a pokud by se lékař nerozhodl ho znovu vyšetřit, zemřel by. Další doktor provedl rychlou tracheotomii, aby odsál blokády z plic. Jeho ochrnuté tělo se nemohlo bránit.
Paul se probudil až o tři dny později. Jeho tělo bylo zamčené uvnitř stroje a nemohl popadnout dech. Nemohl se hýbat ani mluvit. Vůbec nevěděl, co se kolem něj děje. Neviděl kvůli tomu, že ve stane byl zapařený vzduch. Myslel si, že je mrtvý, ale opak byl pravdou a Paul ještě nevěděl, že bude žít velmi dlouho. Když byl stan kolem něj odstraněný, viděl jen hlavy jiných dětí, které byly ve stejné poloze jako on sám. Jejich těla byla zavřená ve válcích, kolem nich běhaly sestry v bílých uniformách a čepicích. Celé řady železných plic, jak vzpomínal Paul.
Následující měsíce byly velmi náročné
Rok a půl zůstal Paul uvězněný v plicích, a vůbec nevěděl, co se s ním bude dál dít. Kvůli tracheotomii nemohl mluvit, ale bohužel slyšel ostatní děti, které trpěly. Hodiny ležel ve vlastních výkalem, nemohl personálu nic říct. Bylo potřeba ho omýt, skoro se sám utopil. Jeho rodiče ho sice každý den navštěvovaly, ale jen tak ležet bylo strašně ubíjející a nudné. Když si mezi dětmi Paul našel přítele, za několik dní dítě zemřelo. Nebylo pro něj vůbec jednoduché přežít týden, natož několik měsíců.
Paul se nakonec uzdravit z infekce, obrna na něm ale zanechala ochrnutí. Nemohl se hýbat od krku dolů. Bránice nemohla fungovat správně a dýchání nahradily železné plíce. Paul mohl jen rovně ležet na zádech, pod hlavou měl polštář a celé tělo uzavřené v kovovém válci. Vzduch z válce byl nasávaný díky koženým měchům. Když byl vzduch čerpán zpět, změna tlaku vyprázdnila Paulovy plíce. Jednalo se o pravidelné syčení a povzdech, které udržovaly Paula naživu. Nemohl železné plíce opustit, protože by jinak zemřel. Pokud se zdravotnický personál rozhodl ho omýt, Paul musel zadržet dech.
Paulovi se chtělo žít, ale lékaři mu předpovídali smrt
Paul si toho pamatuje z jeho dětství hodně. Vzpomíná, že poslouchal, co si o něm a ostatních dětech lékaři a sestry mezi sebou vyprávěli. Když kolem něj procházeli, říkali, že dnes musí zemřít, že by neměl být naživu. Paulovi se ale strašně chtělo žít a umírat se nechystal. Dnes, po téměř 70 letech, je stále uvězněný ve svém válci, dýchá za něj aparát a Paul i dnes nemůže hýbat žádnou části svého těla.
Dnes již existuje vakcína proti dětské obrně, kterou děti dostávají podle očkovacího schématu. Paul se ale narodil příliš brzy a nikdo mu tenkrát nemohl pomoci. V té době byla obrna smrtelnou nemocí a na infekci sice nedoplatil životem, ale přišel o své zdraví a fyzickou kondici. Celý život tak musel strávit v přístroji, který ho udržovat naživu, jeho tělo se však nemohlo hýbat. Z fotografií je vidět, že i tak je Paul rád, že je naživu a může si užívat přítomnost ostatních lidí, kteří ho navštíví.
V České republice se obrna nevyskytuje již od roku 1961, povinné očkování tomu zabránilo. Ve světě ale ještě dětskou obrnu najdeme, hlavně v zemích, které nemají pořádnou zdravotnickou péči. Endemicky se divoký typ obrny šíří hlavně v Afghánistánu a Pákistánu. Tyto země mají nízkou proočkovanost, která může znamenat, že se dětská obrna může znovu vrátit. Nehrozí ale epidemie, jako tomu bylo dříve. Dnešní medicína by si s případnými problémy rozhodně poradila, dnešní technologie jsou mnohem vyspělejší a lékaři mohou zachránit několik stovek životů.
