Příběhy, které berou za srdce – to jsou hlavně takové, ve kterých figurují zvířata. Toulavá zvířata si musí jídlo shánět všude, kam se dostanou, nemají střechu nad hlavu a zvlášť v zimě to pro ně může být osudové, že nemají svého milujícího majitele. Snad v každé vesnici se najde někdo, kdo se opuštěného zvířete ujme.

Někdy stačí, když majitel zvířete zemře, a nikdo o tom neví

Většina zvířat se o sebe umí postarat, ale některá jsou zvyklá jen na bytové podmínky a nikdy nebyla dál, než kousek od domu. Jeden takový příběh se odehrál v malé vesnici. Lidé starého psa nikdy nevyháněli, děti ho chodily krmit a pojmenovali ho Rudis. Rodiny se snažily najít jeho majitele, ale i když se zeptali každého ve vesnici, nikdo nevěděl, čí by mohl pes být.

Rudis byl velmi plachý pes, který se lidí nejdříve bál. Poté ale pochopil, že mu nechtějí ublížit a nosí mu vodu i krmení. Každý krok, který se blížil k němu, musel vyhodnotit, aby poznal, jestli se blíží nebezpečí nebo hodný člověk. Lidé mu ale plnili misku nejen granulemi, ale také dobrotami, které neznal.

Na dvůr se vracel, sice nepravidelně, ale byl vždy hladový

Lidé ho pravidelně vyhlíželi, kdy se vrátí na své místo. Jednou z jara ale čekali skoro zbytečně. Rudis se vrátil ve stavu, kdy mu bylo pravděpodobně ublíženo, měl ránu na těle a také spoustu klíšťat. Naštěstí i tehdy mu lidé pomohli, otec jedné rodiny ho vzal domů, ošetřil ho a dal mu léky na bolest. Po dlouhém uzdravování pes znovu utekl, ale zase se vrátil. Nikdo se nepokusil si ho vzít domů a vycvičit ho.

Rudis si rád hrál s dětmi, které dokonce ochraňoval. Choval se jako chůva, nikdy na ně nezavrčel. Jednoho dne se ale žena, která ho krmila, vydala do obchodu a Rudise měla v patách. Na ulici žena potkala dva psy, které nikdy neviděla, a Rudis byl připravený ženu bránit. S takovým psem mohla jít žena kamkoliv, aniž by se cítila ohrožená. A tak se Rudis odvděčil lidem, kteří se o něj starat tím, že je chránil a bránil je proti jiným zvířatům, která je mohla napadnout.