Nikdy nezapomenu na den, kdy můj manžel a já jsme přivedli našeho syna z nemocnice domů, cítili se ohromeni a úzkostliví, když nám sestra ukazovala, jak do autosedačky upoutat to drobné tělo o hmotnosti 3 kg. Zdálo se to tak komplikované – přitisknout tam, zatáhnout tam, pevně uchopit a uvolnit. „Jak to budeme dělat potom sami?“ Zeptala jsem se mého manžela, když jsme odcházeli z nemocničních dveří do zasněženého lednového odpoledne.

Jakmile jsme byli doma, věci se nezlepšily. Můj syn byl novorozenec, který plakal celé hodiny. Za čtyři měsíce mi byla diagnostikována poporodní deprese (PPD) a bylo mi jasné, že jsem se musela začít lépe starat o sebe sama. Hledání mé cesty z temnoty PPD se stalo cestou sebepoznání, během které jsem se naučila těmto cenným poučením:

[hana-code-insert name=’google‘ /]1. Neexistuje žádný správný způsob, jak dělat věci.

Jako úzkostná prvorodička a maminka, strávila jsem celé své těhotenství snahou naučit se, jak by se měli chovat správní rodiče. Hodiny a hodiny jsem tak trávila na internetu a četla rady od jiných maminek, se kterými jsem se setkala online. Na základě všeho jsem se nakonec rozhodla výhradně kojit, používat látkové pleny, reagovat na každý pláč a nosit mé dítě neustále s sebou.

Čtěte také: Skupina vězňů se sešla na nádvoří a když začala hrát hudba, tak udělali toto…

No, můj syn rozboural všechny mé vědomosti, které jsem měla ohledně péče o novorozence, a zatímco některé z mých „pravidel“ zůstaly, většina z nich prostě nebyla vhodná. Kojení, jak vědí matky veteránů, bylo mnohem obtížnější, než jsem si myslela, že bude. Podařilo se nám to 13 měsíců, ale nebylo to snadné. Látkové pleny? Dokázali jsme je používat více než rok, ale pak se staly velkou přítěží při cestování a denní péči.

Na druhou stranu, snaha odpověď na každý plač odstranila mé úzkosti. Jak se po čase ukázalo, nošení mého syna všude s sebou přestalo vyhovovat jemu a úpřímně řečeno… I mě se ulevilo, když jsem ho mohla nechat chvilku stranou.

V prvním roce mi syn ukázal, že „nejlepší“ je relativní pojem. Co funguje pro jednu rodinu, nemusí pracovat pro druhou, a to je v pořádku.

2. Děti pláčou.

Je to jasné, že? Děti pláčou. Nějaké víc než ostatní, ale nebyla jsem vůbec připravená na dlouhé záchvaty pláče mého syna. Co je horší, je to, že jsem byla skálopevně přesvědčena, že jako jeho matka bych měl být schopna ho upokojit, a pokud ne, tak selhávám. Ve skutečnosti děti křičí a pláčou, a ani ty nejlepší z nás si nemusí vždy vědět rady. Pláč mého syna byl pro mou depresi obrovský spouštěč! Abych zlepšila své duševní zdraví, musela jsem své myšlení přenastavit.

Nejprve jsem musela přijmout, že pláč je jeho forma komunikace. Dále jsem přestala automaticky reagovat na každý zvuk, který udělal, a začala ho opravdu poslouchat. Když jsem to udělala, zjistila jsem, že je mnohem jednodušší zjistit, kdy mě opravdu potřebuje a kdy vyjadřuje nějaké jiné emoce, jako je únava nebo frustrace. A co je nejdůležitější, dozvěděla jsem se, že pláč mu neublíží. Posílit jeho nezávislost a nechat ho se občas rozčilovat nás vlastně učinilo oba mnohem šťastnější a já jsem se dozvěděla, že je můj syn mnohem odolnější, než jsem si myslela.

[hana-code-insert name=’Dole‘ /]3. Starost o sebe sama není sobecká.

Být maminkou pro mě znamenalo, že jsem dala stranou všechny své vlastní zájmy – trpěla jsem nedostatkem spánku, nejedla jsem dobře a nevěnovala se svým koníčkům. Byl to pediatr mého syna, který trval na tom, abych si dopřála pomoc poté, co jsem se sesypala v slzách v jeho kanceláři. Pomohl mi, abych viděla, jak se moje životní blaho spojuje s mým synem, a to bylo probuzení, které jsem potřebovala, abych začal brát své zdraví vážně.

Začala jsem se více opírat o své přátele a rodinu, abych si dopřála nějaký ten čas i sama pro sebe. Když jsem se pomalu zlepšovala mentálně i fyzicky, všimla jsem si, že se můj syn zdál šťastnější a já jsem si uvědomila, že když budu v kondici já, bude i on. To je totiž to, co je pro něj to nejlepší.

4. Jak sobě věřit a milovat se?

Největší lekce, kterou mě naučil můj syn – a ten, který mě stále učí – je, že jsem dobrá maminka taková, jaká jsem a nemusím to dokazovat nikomu jinému. Trvalo mi nějaký čas, než jsem si uvědomila, že opravdu neexistuje tajná příručka pro rodičovství. V momentě, kdy jsem našla odvahu ztlumit všechny ostatní hlasy, získala jsem důvěru ve vlastní jedinečný rodičovský styl a já i můj syn jsme začali prosperovat.