Ve Sněmovně se nedávno odehrál výstup, který by si zasloužil minimálně nominaci na politického antioskara. V hlavní roli: Andrej Babiš. V následujícím článku se podíváme, co se vlastně stalo během jeho čtyřhodinového monologu, proč to stálo daňové poplatníky milion korun a jaké důsledky to mělo nejen pro jednání poslanců, ale i pro celkový obraz české politické kultury. Kromě pohledu na kauzu Čapí hnízdo se také zaměříme na rozpor mezi tím, jak se Babiš prezentuje navenek, a tím, jak skutečně jedná. A především: proč by se jeho teatrální výlev možná lépe vyjímal v pořadu „Čau lidi“, než v parlamentní lavici.

Zbytečná hysterie za peníze nás všech

Andrej Babiš se opět rozhodl ovládnout veřejný prostor – tentokrát ne tiskovou konferencí ani facebookovým pořadem, ale rovnou čtyřhodinovým vystoupením ve Sněmovně. Ačkoli by si mnozí mysleli, že debata se bude týkat skutečně důležitých věcí, ex-premiér si vybral pro svůj výlev staronové téma – kauzu Čapí hnízdo. Výsledek? Blokace celého dopoledního jednání a podle výpočtů poslance Jana Jakoba škoda v přibližné výši milionu korun. A to jen proto, že si Babiš chtěl postěžovat a vyřídit si účty.

Když se místo zákonů řeší osobní křivdy

Na pořadu jednání Sněmovny ten den byly mimo jiné návrhy týkající se zvýšení příspěvku na péči pro zdravotně postižené. Místo toho, aby poslanci věnovali čas těm, kteří pomoc skutečně potřebují, museli poslouchat osobní stesky a politické výlevy předsedy hnutí ANO. Svým chováním tak Babiš znovu ukázal, že když jde o jeho osobní agendu, veřejný zájem jde stranou. „Jste podělaný strachy, že se vrátíme. Mě se bojíte,“ osočil vládní poslance, aniž by se obtěžoval přinést jediný konstruktivní návrh.

Mediální divadlo místo odpovědnosti

Celý výstup působil jako předem připravené mediální divadlo. Babiš nepřišel debatovat nebo obhajovat své kroky, ale vyvolat konflikt a získat titulky v médiích. Ačkoli se snaží stylizovat do role schopného manažera, jeho chování připomínalo spíš ukřivděného teenagera než politika s vizí. Od politika, který se rád chlubí svým „makáním“, bychom čekali víc než teatrální máchání rukama a výkřiky do prázdna.

Obraz silného lídra se bortí

Pamatujete si ještě na image Babiše v bílé košili s vyhrnutými rukávy a mobilem u ucha? Právě tahle vizuální stylizace ho v očích mnohých vynesla nahoru. Jenže mezi marketingovou fasádou a realitou je často propast. Čtyřhodinové fňukání o Čapím hnízdě má k obrazu efektivního hospodáře dost daleko. Místo řešení problémů plýtvání časem i penězi. A to vše kvůli procesu, který si především zaslouží klidný a spravedlivý soudní postup, ne emoční výlevy v parlamentu.

Babiš není obětí, ale součást systému

Bývalý premiér rád vykresluje sebe sama jako oběť systému. Pravda je ale taková, že ten systém dlouhé roky pomáhal tvořit. „Možná, že se i Andreji Babišovi děje bezpráví. V tom, že jeho soud trvá zbytečně dlouho. Už měl být dávno odsouzen, nebo osvobozen,“ zaznívá v textu velmi trefně. Pokud má někdo vliv na to, jak efektivně česká justice funguje, pak je to právě někdo, kdo byl několik let součástí vlády. Babiš ale raději křičí na špatné dveře.

Politická účelovost? Spíš výmluva

Zatímco Babiš tvrdí, že je obětí politického procesu, příklady z minulosti ukazují, že zdlouhavé soudy nejsou ničím neobvyklým. Vzpomeňme na Vlastu Parkanovou, která byla devět let vláčena po soudech kvůli údajnému pochybení, které se nakonec nepotvrdilo. Parkanová nebyla členkou opozice, ale vládní koalice. Přesto se s ní justice nepárala. Kde byl tehdy Babiš a jeho obhajoba „nevinných“?

Kdyby opravdu chtěl, už by něco změnil

Babiš často hovoří o tom, co všechno by změnil, kdyby měl moc. Jenže tu moc měl. Od roku 2014 byl ve vládě, čtyři roky premiérem. Měl tedy nejen šanci, ale i dostatek času něco s fungováním justice udělat. Neudělal nic. A tak dnes místo činu jen fňuká. Ne na adresu systému, ale na všechny kolem sebe. A to dost draze – na účet všech daňových poplatníků.

Ztrapnění, které nás stojí víc než peníze

Z celé události nezůstává jen hořkost nad promrhaným časem a penězi. Je tu i pachuť z politické kultury, která dovoluje takové excesy. Ať už je člověk voličem ANO, nebo jeho odpůrcem, měl by si položit otázku, zda chce, aby český parlament sloužil jako osobní terapie pro jednoho člověka. A jestli právě tohle je reprezentace, kterou si zasloužíme. Protože nejde jen o milion korun, ale o úroveň a důstojnost celé politické scény.

Zdroj: medium.seznam.cz