Irena Obermannová se znovu postarala o pořádný rozruch. Tentokrát ale nejde o literaturu ani o vztahy, nýbrž o tvrdý střet s realitou státního systému. Známá spisovatelka se na sociálních sítích bez servítek rozpovídala o svém boji s úřady a o důchodu, který měl být jistotou, ale proměnil se v hořké zklamání.
Hořké procitnutí na prahu penze
Irena Obermannová se ocitla ve věku, kdy člověk automaticky očekává alespoň základní jistoty. Po letech práce a odvádění peněz státu se rozhodla podat žádost o důchod. Místo klidného přechodu do nové životní etapy ale přišel tvrdý náraz. Spisovatelka otevřeně přiznává, že s nižší penzí počítala, protože celý život fungovala jako OSVČ. Přesto ji realita zaskočila svou netransparentností a mlžením ze strany úřadů. To, co mělo být jasné číslo, se změnilo v nekonečné čekání a pocit bezmoci.
Vztek, který přetekl na sociální sítě
Emoce, které v ní situace vyvolala, už nešlo dál dusit. Na svém profilu proto zveřejnila dlouhý a velmi otevřený příspěvek, kde se bez obalu pustila do státu i systému, který podle ní selhal. „Vždycky jsem říkala, že mám ráda stát. Že mu ráda platím daně. Že stát pak bude jako taková naše zahrádka. Vrátí nám to. A když ne nám, tak našim dětem. Hono, hono, třikrát ho*no? Zažádala jsem si o důchod, na který prý mám nárok. Jak by ne, když celej život platím jak mourovatá. Můj důchod bude malej, protože OSVČ. S tím jsem počítala. Ale ráda bych věděla, jak malej,“ napsala bez jakýchkoli zábran.
Nekonečné čekání a byrokratický kolotoč
Samotná žádost o důchod se podle jejích slov změnila v absurdní martyrium. Obermannová popisuje, že místo jasných informací přišlo opakované obíhání úřadů, shánění potvrzení a dlouhé hodiny čekání. „Tak na toto sladké tajemství už čekám 85 dní. Poté, co mě honili jak nadmutou kozu po všech potvrzeních. Nesmyslných. Poté, co jsem tam dřepěla dvě hodiny, i když jsem se objednala přes internet. Prý, abych nečekala. Domnívala jsem se, že se na mě paní připraví. Ne, ne, všechno vyhledávala až se mnou,“ popsala realitu, která ji přivedla k naprostému vyčerpání.
Zklamání ze státu bez komunikace
Ještě větší frustraci v ní vyvolal fakt, že s úřady prakticky neexistuje normální komunikace. Dovolat se nelze, napsat také ne a člověk zůstává v informačním vakuu. „Nedá se tam dovolat. Napsat. Neplaťte si důchodové pojištění. Dávejte to do nějakého investičního fondu. Stát vám nas*re a ani neřekne, kdy a kolik,“ vzkázala svým sledujícím. Její slova rezonují s mnoha lidmi, kteří se v podobné situaci ocitli nebo se jí obávají.
Myšlenky na útěk a severský sen
V jednu chvíli už byl vztek tak silný, že musela hledat způsob, jak se uklidnit. Obermannová přiznává, že kdyby nedala průchod emocím jinak, mohlo to skončit výbuchem přímo na úřadě. „Nemám ráda stát. Leda snad nějakej severskej. Musela jsem do sauny, abych neběžela na sociálku a neřvala už od vchodu. Asi tu zůstanu do smrti. Tohle si nezasloužíme,“ dodala s hořkostí. Slova o severských státech znějí jako tichý povzdech nad tím, jak by mohl systém fungovat jinde.
Matka dvou dcer plná obav o budoucnost
Celá situace se spisovatelky dotýká i z osobního hlediska. Jako matka dvou dospělých dcer Bereniky a Rozálie si klade otázku, co vlastně stát nabízí lidem, kteří poctivě pracovali a spoléhali na pravidla. Její příběh nevyznívá jen jako osobní stížnost, ale jako varování. Ukazuje, že ani známé jméno a dlouhá kariéra nejsou zárukou férového zacházení. Obermannová tak otevřela téma, které pálí tisíce dalších lidí.
Otevřená výpověď, která rezonuje veřejností
Výbušný příspěvek Ireny Obermannové okamžitě vyvolal vlnu reakcí. Mnozí jí dávají za pravdu, jiní kroutí hlavou nad tím, kam se systém dostal. Jisté ale je, že její otevřenost znovu rozvířila debatu o důchodech, OSVČ a vztahu státu k vlastním občanům. A i když se její slova místy zdají drsná, právě ta syrovost z nich dělá silné svědectví o realitě, kterou si řada lidí nechce připustit.
Zdroj: Blesk.cz
