Nikola Kovářová (38) z Tábora si první vpichu pervitinu pamatuje dodnes. Bylo jí čtrnáct, trápila se a brala antidepresiva. Kamarád přinesl perník a ona okamžitě pocítila, že se věci snáze snáší. Tenhle pocit ji pak pronásledoval celých dvacet let. Dnes je pět let čistá a právě převzala Cenu Charity ČR – ocenění za to, že zkušenosti z dna přetvořila v pomoc lidem na ulici.
Pervitin jako každodenní společník
Z víkendové zábavy se postupně stala každodenní závislost. Nikola chodila do práce, navenek fungovala – jenže za zavřenými dveřmi brala drogy tajně doma. „Když drogy nebyly, nevstala jsem ani z postele. Zkoušela jsem přestat, ale bez nich mě to prostě nebavilo,“ popsala otevřeně. Pervitin se stal jejím partnerem, bez kterého nedokázala zvládnout obyčejný den.
Roky plynuly a s nimi rostla závislost. Nikola zkoušela přestat víckrát, vždy bez úspěchu. Tělo i hlava si zvykly na látku, která dočasně zahání únavu a starosti – a nic jiného přestat nestačilo.
Zlom přišel kvůli dceři
Skutečný obrat nenastal ze dne na den. Přišel ve chvíli, kdy Nikole hrozilo vězení. V tu chvíli si uvědomila jednu věc: její dcera by zůstala úplně sama. Tahle myšlenka ji vyděsila víc než cokoliv, co zažila předtím, a poprvé ji donutila hledat skutečnou pomoc.
Obrátila se na Charitu Tábor. „Přijali mě tam, i když o mně všechno věděli. Cítila jsem jejich velkou podporu a že na svůj boj nejsem sama,“ říká. To, že ji nikdo neodsoudil, pro ni znamenalo víc, než čekala.
Proč je přerušení starých kontaktů tak těžké
Nikola neskrývá, že první měsíce abstinence nebyly žádná pohoda. „Nebudu předstírat, že jsem na ně zpočátku neměla chuť. Při myšlence, že už nikdy nebudu fetovat, se mi svíralo srdce,“ přiznává. Naučila se s tím cravingem pracovat – ale jen proto, že zároveň zpřetrhala vazby s lidmi ze světa drog.
Právě tohle označuje za jeden z nejdůležitějších kroků. Stará parta, stará místa, staré rituály – to vše táhne zpět silněji, než si člověk zvenku dokáže představit. Bez radikální změny prostředí podle ní abstinence drží jen těžko.
Dnes pomáhá lidem na ulici
Pět let po posledním vpichu pracuje Nikola jako terénní pracovnice. Vyhledává lidi závislé na drogách přímo v ulicích Tábora, nabízí jim kontakt se službami a hlavně – mluví s nimi jako někdo, kdo přesně ví, o čem mluví. „Jsem tam pro ně. Ta práce má smysl, naplňuje mě a dodává sílu,“ říká.
Zkušenost ze závislosti se tak pro ni proměnila v nástroj. Tam, kde by slova sociálního pracovníka bez vlastní zkušenosti narážela na nedůvěru, ona otevírá dveře.
Cena Charity ČR a psaní o závislosti
Za svou terénní práci získala Nikola Cenu Charity ČR – jedno z nejvýznamnějších ocenění v sociální oblasti v zemi. Sama to bere jako závazek pokračovat, ne jako konečnou metu.
Vedle práce v terénu se rozhodla o svém příběhu psát. Chce ukázat, jaké to je bojovat se závislostí zevnitř – co člověk prožívá, když se snaží vymanit z drog, jak důležitá je podpora okolí a proč je na boj se závislostí málokdy skutečně „příliš pozdě“. Její příběh to potvrzuje: začala ve čtrnácti, obrátila se v osmatřiceti – a je pět let čistá.
Zdroj: ahaonline.cz
