Miroslav Donutil patří k hercům, jejichž životní příběh by vydal na samostatný román. V následujících řádcích se čtenář dozví nejen o jeho herecké dráze, ale také o osobních bojích, lásce, rodině, chalupářském štěstí a rituálech, které si pečlivě střeží. Text nahlíží pod pokličku života muže, který umí rozesmát sály, ale zároveň otevřeně mluví o těžkých momentech i životní bilanci.

Herecký osud, který přišel nečekaně

Miroslav Donutil oslavil 7. února úctyhodných 75 let a při pohledu zpět je jasné, že jeho cesta k herectví nebyla nijak přímočará. Původně mířil ke studiu žurnalistiky, jenže okolnosti mu nepřály a opakovaná maturita mu plány překazila. V tu chvíli zvolil jiný směr a bez velkých příprav zaklepal na dveře JAMU. Přijímací zkoušky zvládl a tím se odstartovala dráha, která ho navždy spojila s českým divadlem i filmem. Stal se jedním ze zakládajících členů Divadla Husa na Provázku, kde našel nejen profesní domov, ale i přátele na celý život.

Provázek, flámy a osudové varování

Brněnské období patřilo k nejdivočejším kapitolám jeho života. Herecký kolektiv tehdy žil naplno a alkohol hrál výraznou roli. Donutil dnes otevřeně přiznává, že tehdejší styl života mohl skončit tragicky. „Mladá léta byla ve znamení alkoholu, což mohlo být osudné, od osmnácti trpím epilepsií, s kterou se nesnese, ničí mozkové buňky.“ Přesto měl štěstí a všechny flámy přežil bez fatálních následků. S přibývajícími lety ale přišlo vystřízlivění a dlouhé období úplné abstinence, které trvalo pětadvacet let.

Abstinence, návrat k vínu a brněnská svoboda

Herec se k alkoholu vrátil až na základě svolení lékařky a i tehdy velmi opatrně. „Sám netuším, jak jsem všechny ty flámy přežil celkem ve zdraví, ale zase to stálo za to. Po heroických časech s přibývajícím věkem nastal útlum, pětadvacet let jsem abstinoval, pak mi lékařka povolila nejprve víno a později i hruškovičku či slivovičku, ale už v omezeném množství.“ Donutil se netají ani tím, že Brno nabízelo hercům větší anonymitu než Praha. Právě díky tomu si mohli dovolit víc než kolegové, kteří byli neustále pod drobnohledem médií.

Národní divadlo a bouřlivé reakce

Rok 1990 patřil k nejtěžším v jeho kariéře. Přestup do Národního divadla vyvolal silné emoce a odpor části souboru. Někteří herci dokonce na protest odešli. Donutil nabídku dlouho zvažoval a věděl, že vstupuje na tenký led. Postupem času se ale situace uklidnila a spory se podařilo vyřešit. I přes počáteční chladné přijetí se jeho role staly divácky úspěšnými a některé inscenace se hrály desítky let. Přesto nakonec přišel moment, kdy musel jednu z nejnáročnějších rolí opustit, a to ne z vlastní vůle.

Žena jeho života a hrdost na syny

V osobním životě našel Donutil stabilitu, kterou mnozí herci postrádají. O své ženě mluví s obdivem a vděčností. Pokud vše vyjde, čeká je zlatá svatba. Od začátku věděl, že je to ona, i když byla tehdy zadaná. Získal si ji hudbou a zpěvem, nikoli slávou. Společně vychovali dva syny, z nichž mladší Martin se vydal v jeho stopách. Herec zdůrazňuje, že syna k herectví netlačil, ale jeho úspěchy mu dělají radost. Společné natáčení v seriálu pro něj bylo potvrzením, že Martin si cestu zvolil správně.

Chalupa, klid a smích sám ze sebe

S přibývajícím věkem si herec více hlídá rovnováhu mezi prací a odpočinkem. Útočiště našel na chalupě na Vysočině, kde čerpá energii. Miluje houbaření, rybaření i obyčejné procházky lesem. Přiznává, že manuální práce mu příliš nejdou, ale dokáže se z vlastních nešikovností zasmát. Právě schopnost dělat si legraci sám ze sebe považuje za důležitou duševní očistu, která mu pomáhá udržet nadhled i v náročných obdobích.

Rituály, publikum a životní bilance

Jedním z nejdojemnějších zvyků, které dodržuje, je každoroční dárek manželce. K výročí svatby jí vždy věnuje tolik konvalinek, kolik let spolu strávili. Tento romantický rituál považuje za symbol jejich vztahu. I po pětadvaceti letech pokračuje s pořadem Na kus řeči a stále ho překvapuje neutuchající zájem publika. Přímý kontakt s diváky je pro něj nenahraditelný a dává mu pocit smyslu. Přestože si uvědomuje svůj věk, energii mu nechybí a s pokorou říká, že může být vděčný za život, jaký prožil.

Zdroj: Medium.seznam.cz