Oleksandr Maksymčuk se 23. října 2026 vrátil domů. Bylo to čtyři a čtvrt roku poté, co v květnu 2022 padl do ruského zajetí jako jeden z posledních obránců mariupolské ocelárny Azovstal. Za tu dobu přežil masakr v zajatecké kolonii, mučení na výsleších i ruský soudní proces, který ho poslal na dvacet let za mříže. Propuštění potvrdila jednotka Azov a zprávu převzala agentura Interfax-Ukrajina.
Poslední útočiště v Azovstalu
Mariupol se na jaře 2022 stal jedním z nejsilnějších symbolů ukrajinského odporu. Vojáci včetně Maksymčuka týdny zadržovali ruský útok, přestože byli početně a technicky v nevýhodě. Jejich posledním útočištěm se stal rozsáhlý průmyslový areál ocelárny Azovstal, odkud bylo evakuováno i velké množství civilistů. V květnu 2022 odpor skončil — obránci dostali rozkaz vzdát se, aby zachránili životy. Maksymčuk se spolu se stovkami dalších ocitl v ruském zajetí.
Výbuch v Olenivce: desítky mrtvých, on přežil
Jedním z míst, kde byl Maksymčuk držen, byla zajatecká kolonie v Olenivce na rusky okupovaném území. V noci z 28. na 29. července 2022 tam došlo k mohutné explozi v budově, kde spali ukrajinští zajatci. Podle ukrajinských údajů přišlo o život více než padesát lidí, desítky dalších byly zraněny. Maksymčuk byl přímo v zasaženém objektu. Výbuch mu způsobil těžké poranění hlavy — přesto přežil.
Ukrajina označuje tragédii za úmyslný útok na válečné zajatce. Ruská strana odpovědnost odmítá a přičítá výbuch ukrajinskému ostřelování. Tato verze nebyla nezávisle potvrzena. Osud Maksymčuka po masakru zdokumentovali novináři projektu Captured.
Mučení elektřinou a odmítnutý rozsudek
Přežití výbuchu neznamenalo konec utrpení. Maksymčuka převáželi mezi ruskými věznicemi a opakovaně vyslýchali. Před soudem sám vypověděl, že ho ve věznici v Taganrogu bili a používali proti němu elektrické paralyzéry. Cílem bylo přimět ho k přiznání, že jako člen pluku Azov patřil k teroristické organizaci — Rusko totiž Azov jako teroristickou organizaci označilo a na tomto základě trestně stíhalo některé zajatce.
Maksymčuk však vinu odmítal důsledně. V prosinci 2024 před ruským soudem prohlásil: „Jsem voják. Plnil jsem rozkazy ukrajinského státu. Ničeho nelituji a za nic se nekaji.“ Rozsudek přesto zněl: dvacet let odnětí svobody. Rozhodl se odvolat — přestože ho prokurátor varoval, že odvolání může oddálit jeho zařazení do výměny zajatců.
Manželka měsíce nevěděla, zda je naživu
Zatímco Maksymčuk vzdoroval ruskému soudnímu systému, jeho manželka Natalija doma čekala na jakoukoliv zprávu. Po vynesení rozsudku se na dlouhé měsíce odmlčel a rodina neměla žádné spolehlivé informace o jeho pobytu ani zdravotním stavu. Natalija se obávala, zda zranění z Olenivky nezhoršilo jeho stav, nebo zda ho znovu nevyslýchají.
Když se nakonec podařilo navázat alespoň písemný kontakt, přišly dopisy, které ji znepokojily jinak. Oleksandr v nich zvláštním způsobem rozděloval vlastní příjmení — Natalija se obávala, že jí tím něco naznačuje, aniž by to mohl napsat přímo. Příběh rodiny zdokumentoval ukrajinský novinářský projekt Captured.
Žádost o rozvod z ruské věznice
Nejtěžší rána přišla v létě 2025. Z ruského zajetí Oleksandr manželku požádal o rozvod. Podle toho, co Natalija popsala novinářům, nebyla za tím ztráta citů — měl strach o bezpečnost jí a jejich syna. Obával se, že jejich spojení s jeho kauzou by jim mohlo přitížit, a chtěl je tímto způsobem ochránit. Jak rodina s touto žádostí naložila, nebylo zveřejněno.
Pak přišel den, na který Natalija čekala přes čtyři roky. Při výměně válečných zajatců 23. října 2026 byl Oleksandr Maksymčuk převezen zpět na Ukrajinu. Jednotka Azov jeho propuštění potvrdila a zprávu záhy přinesla také agentura Interfax-Ukrajina.
Po více než čtyřech letech zajetí, výbuchu, mučení a soudu s dvacetiletým trestem je obránce Mariupolu znovu doma.
Zdroj: blesk.cz
