Karel Havlíček v pondělí 11. listopadu 2026 představil novelu energetického zákona, která by vládě umožnila zavést regulaci cen energií ve chvíli, kdy to uzná za vhodné. Šlo by o odvody z nadměrných příjmů výrobců elektřiny – tedy o mechanismus, který je prakticky k nerozeznání od toho, který v roce 2023 spustila Fialova vláda. Jenže právě Havlíček a Babiš tehdy vedli nejhlasitější kritiku, označovali ho za neúčinnou brzdu inflace a politické divadlo. Dnes ho zavádějí sami.
Co přesně Havlíček navrhl
Nová regulace počítá se zavedením odvodů v momentě, kdy ceny energií na velkoobchodních trzích prorostou do koncových faktur domácností a firem. Klíčový princip zůstává stejný jako v roce 2023: výrobci elektřiny budou odvádět část příjmů, které překročí stanovený strop.
Za Fialovy vlády to bylo devadesát procent z každé koruny nad limit. Jaderné elektrárny odváděly z tržeb nad 70 eur za megawatthodinu, uhelné nad 170 eur, fotovoltaika nad 180 eur. Za rok – od prosince 2022 do prosince 2023 – to celkově vyneslo 18,5 miliardy korun. Havlíčkův návrh vychází ze stejných hranic, které se ale budou průběžně upravovat podle aktuálních cen paliv a emisních povolenek. Konkrétní výši limitů si bude určovat vláda sama.
Absurdní kolotoč: ČEZ odvede miliardy sám sobě
Největší zvláštností celého schématu je, kam peníze putují. Za Fialy šly vybrané odvody přímo k dodavatelům energií, kteří z nich mohli dotovat ceny pro zákazníky. Nový model je jiný: peníze mají jít do regulované složky – tedy hlavně na pokrytí nákladů na distribuci elektřiny a provoz sítí.
V praxi to znamená, že ČEZ odvede miliardy ze svých elektráren a stát je obratem pošle zpátky jeho distribučním dceřiným společnostem. Ekonomové na tom vidí zásadní problém: výrobcům elektřiny chybí zisk na investice, distributoři sice dostanou dotaci, ale skutečná tržní cena elektřiny pro zákazníka se tím příliš nezmění. Regulovaná složka přitom tvoří zhruba 45 procent z celkové ceny elektřiny na faktuře a celkové náklady za celou ekonomiku se pohybují kolem 70 miliard korun ročně – přičemž budou dále růst kvůli modernizaci sítí pro obnovitelné zdroje.
Kdy se to vlastně domácností dotkne
Havlíček zároveň upozorňuje, že aktuálně maloobchodní ceny ještě výrazně nerostou – a existují důvody, proč tomu tak nějaký čas bude. Distributoři mají velkou část elektřiny nakoupenou dopředu za nižší ceny přinejmenším do poloviny roku 2027. Dnešní vysoké burzovní ceny se do faktury domácností promítnou nejdřív ve druhém pololetí příštího roku.
Navíc se v posledních týdnech spekuluje o možné dohodě USA s Íránem ohledně průjezdu Hormuzským průlivem, což by mohlo rychle srazit cenu plynu v Evropě o desítky procent. Burzovní ceny již klesly o deset až dvacet procent z říjnových maxim.
Proč levná elektřina stejně nepřijde
Na druhé misce vah leží strukturální tlaky, které žádný cenový strop nevyřeší. Evropská unie chce do konce roku 2027 zcela ukončit dovoz ruského plynu, jenž nyní pokrývá zhruba dvanáct procent evropské spotřeby. Výpadek takového objemu dodávek by ceny plynu – a potažmo i elektřiny – tlačil nahoru.
Počítejme s aktuálními čísly: plyn na celý příští rok se na burze obchoduje kolem 70 eur za MWh. Na výrobu jedné MWh elektřiny přitom potřebujete dvě MWh plynu a půl emisní povolenky. Ta stojí přibližně 80 eur. Jen vstupní náklady na výrobu jedné MWh elektřiny v plynové elektrárně tak vycházejí na okolo 180 eur – ale kontrakt na příští rok se uzavírá zhruba na 150 eurech. Marže se tenčí, prostor pro levnější elektřinu chybí.
Obnovitelné zdroje situaci nezachrání tak rychle, jak by bylo potřeba. Pády výroby v obdobích bez větru a slunce – jaké právě zažívá sever Německa a Polsko – ukazují, že ani baterie zatím nepokryjí výpadky spolehlivě.
Zadluží nás regulace ještě víc?
Ekonomové upozorňují, že pokud vybrané odvody nestačí pokrýt celou dotovanou regulovanou složku, bude muset stát sáhnout do rozpočtu. A to v době, kdy státní dluh již roste znepokojivým tempem. Jde o nepříjemnou rovnici: čím vyšší budou burzovní ceny energií, tím větší část regulovaných nákladů bude třeba dofinancovat z veřejných peněz – a tím rychleji poroste schodek.
Státní cenové regulace obecně narážejí na ten samý problém: zklidní viditelnou část faktury, ale nevyřeší to, co ceny pohání. A pokud jsou nastaveny příliš přísně, odrazují výrobce od investic, které jsou pro budoucí stabilitu cen nezbytné.
Politický rozměr celé věci je zřejmý. Babiš a Havlíček strávili roky kritizováním Fialových cenových stropů, označovali je za plýtvání a populismus. Teď zavádějí prakticky totéž – jen s jiným tokem peněz na konci. Argument, že šlo tehdy o princip a teď o krizi, bude těžko obhajitelný, protože situace na trzích v roce 2023 nebyla o mnoho klidnější než dnes.
Zda celý mechanismus skutečně vstoupí v platnost, záleží na tom, jak rychle se burzovní ceny promítnou do maloobchodního trhu. Pokud ceny elektřiny a plynu v příštích měsících skutečně klesnou – třeba vlivem íránské dohody – může celý návrh zůstat jen zákonem v šuplíku. Pokud ne, přijde první velká zkouška toho, zda zkopírovaný recept bude fungovat lépe podruhé.
Zdroj: reflex.cz
