Marco Deplano je urolog, který pracuje v nemocnici na Sardinii v Itálii. Za svoji praxi se setkal s mnoha pacienty, ale na tuto ženu bude vzpomínat po celý život. Její příběh nakonec zveřejnil na Facebooku. Posuďte sami jeho sílu.
Ve svém příspěvku píše:
Dnes jsem byl požádán, abych se poradil o stavu jedné pacientky. Paní ve věku přibližně 80 let, trpící ureterálním útlakem ledvin. Toto onemocnění způsobuje nemožnost se vymočit. Je v podstatě neléčitelné. Když jsem přišel na pokoj, uviděl jsem ženu s upravenými vlasy, decentně nalíčenou. Přisedl jsem si k ní, a začal mluvit o její nemoci, a o tom, jak jí můžeme pomoci. Jediný způsob byl, zavést jí do těla 2 katetry, které jí budou z ledvin odvádět moč. Když jsem jí nastalé řešení sdělil, řekla mi, že už nechce další trubičky, které jí budou vyčuhovat z těla ven. V té době už měla kolonostomii. Pak se mě zeptala, jak se jmenuji.
Tady je její příběh
Řekla mi: „Marco, já už jsem zemřela před 15 lety. V té době můj 33 letý syn dostal infarkt, a zemřel. Znovu jsem zemřela před 10 lety, když mi diagnostikovali tuto nemoc. Takže jsem vlastně celou dobu mrtvá. Nyní, když vím, že moje děti jsou dospělé, moje vnoučata mají báječné rodiče, řekněte mi, proč bych měla dál žít. Vše, co jsem měla prožít jsem prožila. Nyní jsem připravená odejít k Bohu, a vidět se opět se svým synem.“ Požádala Marca, aby jí odpojili od kapačky. Jen zda to bude bolet. Moje odpověď byla že ne. Nakonec mne požádala o to, abych jí políbil, jako to dělal její syn.
Máme právo odepírat lidem důstojný odchod?
Můžete být stokrát odborník, který četl tisíce stránek o nemocech, aby je uměl léčit. V žádné knize se však nepíše o tom, s jakými pacienty se ve své praxi setkáte. Na takový rozhovor nejste nikdy připraveni. Na to, že každý člověk má svoji důstojnost, s níž chce z tohoto světa odejít, a ani nejlepší vymoženosti medicíny by mu v tom neměly bránit. Musel jsem se otočit, aby sestra neviděla, že pláču.
Ta žena mi pronikla do srdce, a její slova mi otevřela oči. Po tomto rozhovoru už nikdy nebudu na žádného člověka nahlížet jako na pacienta, ale bude to pro mě vždy živá bytost. A pokud má schopnost se rozhodnout, jak chce se svým životem naložit, měli bychom mu to umožnit. Protože smrt je poslední součástí tohoto pozemského života. Všichni bychom si to měli uvědomit.
