Ještě nedávno jsem se bezcílně potuloval ulicemi města, snažil se vyhýbat ostatním psům a hlavně lidem, najít něco k jídlu a každý den taky místo, kde bych mohl spát. Bylo to náročné a byl jsem slabý a moc unavený.
I když jsem se snažil být nenápadný, museli si mě lidé přece jen všimnout, protože jednou jich přišlo více a zabránili mi v útěku. Nebyli zlí, měli jídlo, mluvili na mě tiše a nechali mě pomalu přijít k nim, očichat jim ruku a vzít si z ní něco, co vonělo už na dálku. Dříve jsem lidi znal jen z dálky, když na mě pokřikovali a někteří házeli i kamení. Toto bylo jiné, a ačkoliv jsem se moc bál, něco mě k nim přece jen táhlo. Když jsem jedl, dali mi na krk nějakou barevnou šňůru, a i když jsem se vyděsil, zase mě nechali si na ni zvyknout a přijít na to, že mi neublíží. Nakonec jsem se nechal přemluvit a naskočil s nimi do věci, které říkali auto.
Zavezli mě někam, kde to ale vůbec pěkně nevonělo a byl tam člověk v zeleném oblečení a velký stůl a já se moc bál, ale sahal na mě jemně a pak jsem slyšel, že jsem sice hubený a zanedbaný, ale mladý a zdravý. Asi to byla dobrá zpráva, protože se všichni usmívali.
Místo zvané útulek
A pak jsem dostal své místo a misku v útulku, kde byli kolem další psi a lidi se o nás hezky starali. Brzy jsem nabral na váze a taky srst se mi spravila a jednoho dne, když se zase blížili s miskou, se stalo něco zvláštního, co jsem dosud neznal. Ocásek se mi začal pohybovat ze strany na stranu a cítil jsem velkou radost.
Pak jsem si všiml, že do útulku občas přijdou cizí lidé, prohlížejí si nás a občas se s nimi jde nějaký pejsek projít. Stává se, že se někteří psí kamarádi už do svých klecí nevrátí. Vždycky, když přijdou takoví lidé, se většina psů nahrne k mřížím a snaží se upoutat jejich pozornost. Nechápu to, a tak sedím vzadu u stěny a jen se rozhlížím. A je mi tak zvláštně smutno.
Osudové setkání
A pak, jednoho dne, přišla za námi nějaká dívka. Šla pomalu a do každého kotce se pozorně dívala. Ty předchozí návštěvy mě nechávaly klidným, ale tentokrát to bylo jiné. Krásně voněla a líbil se mi její klid. A tak, když se blížila, jsem i já opatrně přikročil k mřížím a zamával ocáskem, jak jsem se už naučil. Podívala se na mě svýma velkýma očima a k další kleci už nešla. Sedla si ke mně a něco mi vyprávěla. Slovům jsem nerozuměl, ale ten hlas bych mohl poslouchat celý den. Pak se zvedla a odešla, a to jsem se vyplašil, bál jsem se, že už nepřijde. Ale za chvíli přišla i se správcem, odemkli mříže a já ji mohl poprvé pozdravit a přivonět si k ní zblízka. Už jsme spolu deset let a já moc přeju každému v útulku, aby měl takové štěstí jako já.
