Syn Ivety Bartošové a hudebního skladatele Ladislava Štaidla se dlouho médiímm vyhýbal. V Show Jana Krause ale Artur Štaidl promluvil nečekaně otevřeně – o tom, jak ho poznamenalo dospívání ve stínu slavných rodičů, proč musel sáhnout po odborné pomoci a co mu dalo sílu jít dál.
Jméno, které otvírá dveře i zamyká ústa
Jan Kraus ho hned v úvodu představil jako syna Ladislava Štaidla. Maminku Ivetu Bartošovou pak zmínil sám Artur – věděl, že na ni přijde řeč tak jako tak. Ocenil ho ale za něco, co mnoho lidí z podobných rodin nedokáže: za to, že navzdory těžkému osudu působí vyrovnaně a klidně.
Mediální zájem ho provází od dětství, jenže jak sám přiznal, v poslední době pomalu slábne. „Mladší generace už mě nepoznává, což mně vyhovuje,“ řekl s úlevou. Příjmení Štaidl ho ale, jak upozornil i moderátor, bude pravděpodobně sledovat ještě hodně dlouho. Artur to přijímá s nadhledem a bez odporu.
Jak se vyrovnat s tím, s čím se vyrovnat nedá
Tragický příběh jeho maminky Ivety Bartošové je veřejně známý. Právě to byl jeden z důvodů, proč Kraus přímo zeptal, jak to celé Artur ustál. Odpověď byla upřímná: nevystačil si sám.
Vyhledal takzvanou rogersovskou terapii, přístup založený na individuálních sezeních, kde terapeut nehraje roli rádce ani soudce. „Terapeut by neměl soudit, neměl by žádným způsobem radit tomu klientovi, ale měl by jenom poslouchat a nechat toho klienta, aby si na ty věci přišel sám,“ vysvětlil Štaidl. Jde o formu psychoterapie, která staví na důvěře a bezpečném prostoru – klient si musí odpovědi najít sám, terapeut mu jen drží zrcadlo.
Co ho naučili rodiče a co musel zvládnout sám
Vyrůstat s takovými rodiči znamenalo jedno: naučit se žít s veřejností kolem sebe, ale zároveň si udržet soukromí. Artur přiznal, že mediální situace ho naučila reagovat za pochodu. „Čekám vždycky, co přijde, a pak se s tím nějak vypořádám na místě,“ popsal svůj přístup. Není to rezignace – spíš zdravá flexibilita, která se v podobném životě prostě musí vypěstovat.
Ztráta obou rodičů ho bolestně zasáhla, to nepopřel. Ale právě terapie mu pomohla pochopit, že hledat pomoc není selhání. Je to odvaha.
Spokojený život v baráčku se dvěma psy
Když se Kraus zeptal, jestli je dnes šťastný, Artur neváhal ani chvíli: „Spokojenej život v baráčku se dvěma pejskama a s partnerkou.“ S přítelkyní jsou spolu rok a tři měsíce a vztah podle jeho slov směřuje k dalšímu kroku. Jakému přesně, to ale odmítl prozradit.
„Já to nechci říkat nahlas. Ony vždycky tlačí ty ženy, že jo, na to, aby to bylo co nejdřív,“ dodal s humorem, který je pro jeho vystoupení typický. Pohoda, psi, partnerka – daleko od reflektorů, které ho celý život provázely.
Klid, který si musel tvrdě zasloužit
Artur Štaidl není člověk, který by svůj příběh dramatizoval nebo z něj těžil. Právě proto jeho slova zaujmou víc než mnoho výpovědí těch, kdo na kamery čekají. Prošel si tím, co by zlomilo leckoho – a sám říká, že klíčem nebylo hrdinství, ale ochota říct si o pomoc.
To je možná ten nejdůležitější vzkaz, který si z jeho zpovědi odnést: že i člověk vychovaný ve světle reflektorů může mít temné chvíle, kdy nestačí jméno ani slavní rodiče. A že terapeut, který jen naslouchá, může změnit víc než tisíc dobře míněných rad.
Zdroj: extra.cz
