Jan Potměšil patřil k osobnostem, na které se nezapomíná. Herec, pedagog, muž pevných zásad i výrazná tvář sametové revoluce za sebou zanechal příběh plný bolesti, odvahy i obdivuhodné vůle žít naplno navzdory ranám osudu. Jeho život nepsal jednoduché kapitoly, přesto v nich znovu a znovu dokazoval, že i po těch nejtěžších pádech lze najít sílu pokračovat dál.

Konec výjimečného života

Jan Potměšil zemřel pouhých sedmnáct dní po svých šedesátých narozeninách a jeho odchod zasáhl nejen herecký svět, ale i širokou veřejnost. Lidé si ho nepamatovali jen jako charismatického umělce, ale také jako člověka, který si prošel mimořádně tvrdou životní zkouškou a nikdy se před ní neschoval. Jeho jméno zůstalo spojené s nezdolností, pokorou a vnitřní silou, kterou dokázal rozdávat dál i ve chvílích, kdy sám nesl velké zdravotní břemeno. Jeho životní příběh působil jako důkaz, že osud může člověka srazit, ale nemusí ho definitivně zlomit.

Zdraví mu dávalo zabrat

Už od tragické nehody, která mu v mladém věku převrátila život naruby, zůstával jeho zdravotní stav křehký. Přesto dlouhé roky pracoval, tvořil a nepřestával být aktivní. Výraznější komplikace přišly až v posledních letech, kdy musel podstoupit operaci srdce a potýkal se i se žlučníkovou kolikou. Ani tehdy ale nesklouzl k sebelítosti. Naopak dokázal i v těžkém období najít něco dobrého a těšilo ho, že může trávit více času se svou ženou Radkou. Letos v srpnu by spolu oslavili dvaadvacáté výročí svatby, a právě rodina pro něj představovala pevný bod, o který se mohl vždy opřít.

Idol své generace

Na konci osmdesátých let stál Jan Potměšil na vrcholu popularity. Diváci si ho zamilovali po filmu O princezně Jasněnce a létajícím ševci, kde zazářil v jedné z nejoblíbenějších českých pohádek. Krátce nato se objevil také ve snímku Bony a klid a jeho hvězda stoupala strmě vzhůru. Měl našlápnuto k velké herecké kariéře a působil jako muž, kterému leží svět u nohou. Do toho přišel rok 1989, kdy se výrazně zapojil do společenského dění a stal se jedním z hlasů sametové revoluce. Právě tehdejší vypjaté dny mu ale nakonec přinesly zásadní zlom, který poznamenal celý jeho další život.

Noc která vše změnila

Při nočním přesunu z jedné demonstrace na druhou došlo k vážné autonehodě, která se stala osudovou právě pro Jana Potměšila. V autě tehdy cestovali i další známí muži, ale nejhůř dopadl právě on. Přestože spal na zadním sedadle, při nárazu jako jediný z vozu vypadl a utrpěl těžké poranění páteře. Následky byly zdrcující a herec částečně ochrnul. Z dramatické noci si nic nepamatoval a nikdy veřejně neukázal prstem na řidiče. Nehledal viníka, nikoho neobviňoval a nezahořkl. Místo toho přijal realitu s neuvěřitelným klidem a postupně si začal budovat nový život v podmínkách, které by mnoho lidí zlomily.

Vděčnost místo hořkosti

Právě způsob, jakým o svém osudu mluvil, vyvolával u lidí obrovský respekt. Jan Potměšil otevřeně přiznával, že se chce s danou situací poprat a hledat cestu dál. V rozhovoru před třemi lety své životní nastavení vyjádřil slovy: „Jasně, mám touhu si se vším poradit, když už to nejde změnit. Po té bouračce v prosinci 1989 mě ani nechtěli ukázat rodičům. Pak jsem se dozvěděl, že naději na přežití mi lékaři dávali sedm procent. Ale tu naději jsem dostal! Došlo mi, že mám být za co vděčný, jsem šťastný, že žiju.“ Právě tahle slova přesně vystihovala jeho povahu. I po strašlivé zkušenosti dokázal vidět to, co mu zůstalo, místo aby se utápěl v tom, co ztratil.

Návrat který málokdo čekal

Po probuzení z bezvědomí nebylo vůbec jisté, jaký život ho čeká. Lékaři řešili velmi vážná poranění a otázkou bylo i to, zda bude vůbec schopný běžné komunikace. Přesto se nevzdal a postupně se díky rehabilitacím i podpoře svého okolí znovu stavěl do života. O vlastním návratu později řekl: „Když jsem se po několika měsících probudil z bezvědomí po mnohačetných závažných poraněních, včetně prasklé spodiny lebeční a krvácení do mozku, nebylo vůbec jasné, jestli vůbec budu komunikovat se světem. Díky rehabilitacím a lidem, kteří za mnou chodili, včetně kolegů, jsem se dostal na pozitivní vlnu. Ale ještě jsem vůbec nepřemýšlel, že bych někdy mohl být na jevišti nebo před kamerou. Až když už jsem byl doma, přišel Jakub Špalek, principál Kašparů, ať pokračujeme v tom, co jsme vymysleli, v divadle Kašpar.“ Tím začala další silná etapa jeho života.

Divadlo zůstalo jeho světem

Invalidní vozík pro něj nepředstavoval konec, ale překážku, kterou se naučil obejít. Na divadelních prknech dokázal vytvořit řadu výrazných rolí a publikum v něm dál vidělo mimořádného herce. V divadle Kašpar se stal nepřehlédnutelnou osobností a zanechal tam nezapomenutelnou stopu, mimo jiné i v legendární inscenaci Růže pro Algernon. Jeho návrat k profesi působil v době po nehodě téměř neuvěřitelně, protože málokdo čekal, že se po tak drastickém zranění vrátí zpět k herectví s takovou vnitřní silou. On však znovu ukázal, že hranice lidských možností bývají často jinde, než si lidé myslí.

Opora pro rodinu i studenty

Život mu vedle profesních úspěchů přinesl také velkou osobní oporu v rodině. Jeho cesta se protnula s novinářkou Radkou, s níž vytvořil pevné zázemí. Vychovával i jejího syna Šimona jako vlastního a později se jim narodil společný syn Honzík, který se letos chystá pokračovat v otcových stopách studiem herectví. Jan Potměšil ale nezářil jen doma a na jevišti. Výrazně se otiskl také do života mladých lidí jako pedagog. Učil na FAMU, věnoval se práci s herci a skutečný smysl našel i na konzervatoři, kde ho studenti milovali. Když mu zdraví postupně komplikovalo hereckou práci, právě výuka mu dala další silný důvod, proč zůstávat aktivní a předávat dál to, co sám prožil.

Stopa která nezmizí

Jan Potměšil za sebou nezanechal jen slavné role a veřejně známý příběh jedné tragédie. Především po sobě nechal obraz člověka, který se dokázal postavit tomu nejhoršímu s obdivuhodnou statečností. Místo zloby nabízel vděčnost, místo rezignace chuť bojovat a místo stěžování inspiraci pro ostatní. Byl milovaným mužem, tátou, učitelem i symbolem doby, kdy se v české společnosti lámaly dějiny. Jeho odchod tak neznamená jen ztrátu výrazného herce, ale i konec jedné mimořádné osobnosti, která ukazovala, že opravdová síla člověka neleží v bezchybnosti života, ale v tom, jak se dokáže vyrovnat s jeho nejtvrdšími ranami.

Zdroj: ProŽeny.cz