Je to už čtvrt století od chvíle, kdy Jiří Kajínek šokoval celou republiku útěkem z přísně střežené věznice Mírov. V exkluzivním rozhovoru popsal dosud neznámé okolnosti, které provázely jeho dramatický útěk. Prozradil, že byl pouhé vteřiny od smrti a že selhali lidé, kterým bezvýhradně důvěřoval. Zároveň vysvětlil, proč po útěku nezmizel za hranice, ale zůstal v Česku s cílem dokázat svou nevinu.
Začátek riskantního plánu
Jiří Kajínek, který si odpykával doživotní trest za dvojnásobnou vraždu, vzpomíná na svůj útěk z roku 2000 jako na zlomový okamžik svého života. „Byl to zásadní krok k tomu, abych se dostal na svobodu,“ uvedl. Tvrdí, že legální cesta k obnovení procesu pro něj tehdy neexistovala, a proto se rozhodl vzít osud do vlastních rukou. „Říkal jsem, že radši ať mě tam zastřelí, než abych seděl ve vězení za něco, co jsem neudělal,“ dodal rozhodně.
Když selhal parťák
Podle Kajínka měl být celý útěk naplánován tak, aby proběhl tiše a bez střelby. Jenže vše se zkomplikovalo kvůli spoluvězni Martinu Vlasákovi. „Celý ten útěk byl připravený tak, že k tomu výstřelu vůbec nemělo dojít. K tomu, že na mě stříleli, došlo kvůli problému s Vlasákem,“ vysvětlil. Spoluvězeň se prý bál, že se lano přetrhne. „Martin Vlasák, takový zbabělec, pořád se bál, že se to utrhne, tak jsme kvůli němu museli udělat silnější lano.“ Tím se podle Kajínka zkrátilo a na zábradlí už napoprvé nedosáhlo. Právě těch pár vteřin zdržení mohlo rozhodnout o jeho životě.
Vteřiny od smrti
Kajínek popisuje dramatické okamžiky, kdy se kvůli technickým problémům s lanem dostal do křížové palby. „Musel jsem ho potom nastavit zase jiným lanem. A to bylo to zpoždění těch vteřin, které stačily na to, aby potom na mě ten hlídač mohl střílet,“ říká. Kdyby vše vyšlo napoprvé, ke střelbě by podle něj vůbec nedošlo. I přesto se mu podařilo uniknout a překonat zdánlivě neproniknutelné zdi jedné z nejstřeženějších věznic v Evropě.
Proč neutekl za hranice
Mnohé tehdy překvapilo, že Kajínek po útěku nezmizel do zahraničí. On sám tvrdí, že to nikdy nebyl jeho cíl. „Mně nešlo o to, abych utekl a lehl si na pláž. Mně šlo o to, aby se ukázalo, že jsem odsouzený za něco, co jsem neudělal,“ vysvětlil. V Praze měl prý připravené dva byty, kde plánoval zůstat tři měsíce. Věřil, že po čase skončí policejní ochrana klíčového svědka Vojtěcha Pokoše a soudce Vladimíra Poláka. Poté chtěl vystoupit a pokusit se o zvrat ve svém případu.
Zrada, která všechno změnila
Plán se mu ale zhroutil hned na začátku. Ti, kteří mu měli pomoci se skrýváním, prý zradili. „Nevěřili tomu, že se to povede, tak to neudělali,“ řekl. Nakonec našel útočiště u Marie Černé, manželky jednoho z nechvalně proslulých orlických vrahů. Právě tam se však vše obrátilo proti němu. „Všechno bylo podle plánu až na to, že bohužel naši čeští udavači…“ posteskl si. Podle jeho slov Marie prozradila jeho přítomnost manželovi, který informaci předal Vlasákovi – a ten ji výměnou za snížení trestu prodal policii.
Konec na svobodě
Po čtyřiceti dnech svobody Kajínka zadrželo policejní komando. „Problém jsou vždycky lidi. Jakmile musíte spoléhat na nějaké lidi, tak ti lidé prostě bohužel jsou nespolehliví,“ shrnul. I přesto tvrdí, že útěk byl pro něj zásadní. „Mně útěk rozhodně nepřitížil, mě útěk dostal na svobodu,“ říká s odkazem na milost prezidenta Miloše Zemana, kterou získal o mnoho let později.
Život pod svícnem
Kajínek vzpomíná, že se během svého skrývání choval zcela nenápadně. „Chodil jsem do kina, chodil jsem běhat do parku, prostě úplně v pohodě. Pod svícnem je největší tma,“ usmívá se. Navzdory obrovskému pátrání po celé republice se mu dařilo zůstat na svobodě déle než měsíc, a to přímo v srdci Prahy.
Zopakoval by to znovu?
Na otázku, zda by do podobného risku šel znovu, odpověděl bez váhání. „Určitě,“ řekl. Přiznává však, že dnes by to bylo mnohem složitější. „Oni na to udělali různá opatření. Ale vždycky jdou zase ta opatření nějak obejít,“ uzavírá s úsměvem Jiří Kajínek, který svůj slavný útěk považuje nejen za důkaz odvahy, ale i za klíč k pozdějšímu osvobození.
Zdroj: Extra.cz
