Vdala jsem se, když mi bylo osmnáct. Moje rodina se rozhodně nedala nazvat jako bohatá, ani jako dostatečně zajištěná. Moji rodiče se naší výchově moc nevěnovali a měli jsme dost peněz jen na to, abychom tak tak vyžili. Bydleli jsme celý život ve městě, ale teď se rodiče přestěhovali na vesnici, protože už nezvládali platit městský byt. A vzhledem k tomu všemu se mi zdálo, že moje volba manžela byla velmi úspěšná a měla mě učinit šťastnou.

Manželství jako klec

Jenže všechno nebylo zdaleka tak růžové, jak jsem doufala. Manžel vydělával dost, ale byl strašně lakomý. Bydleli jsme v jednopokojovém bytě a nebylo tam dost místa ani pro nás, ale když se narodilo dítě, bylo to ještě horší. Pečovala jsem o domácnost, jak jen jsem mohla, ale nic mu nebylo dost dobré.

Ale když se nám o dva roky později narodilo další dítě, chtěla jsem si sehnat práci, nicméně on kategoricky nesouhlasil. Až teď chápu, že prostě jen nechtěl, abych se osamostatnila. V jednopokojovém bytě nám bylo stále hůř a manželovi rodiče nabídli prodej jejich velkého bytu, aby nám koupili prostornější dům. Jenže muž to odmítl a řekl, že nic takového dělat nebude. Situace byla stále horší a horší. V tom mi došla trpělivost a řekla jsem, že odcházím. A on mi odpověděl: „Jdi, samozřejmě, a nezapomeň si vzít tenisky a župan, protože to je to jediné, co máš.“

Tvrdá práce se vyplácí

A tak jsem šla. Muž u soudu dokázal, že já nic nemám, takže děti musí zůstat s ním a já musím platit alimenty. Ale nevzdala jsem se, našla si nejprve jednu, pak i druhou práci a začala platit pravidelně alimenty, a nakonec jsem si mohla dovolit i vlastní byt. Pochopila jsem, že nic není v životě zadarmo, ale že každá tvrdá práce se vyplatí. I děti to časem pochopí a jistě mi odpustí, že jsem je musela takto opustit. Kdybych to ale neudělala, nevydržela bych to.

Zdroj: news91daily.com