„Jen tenisky a župan – to je celé, co ti tady patří.“ Tato žena vypráví svůj srdceryvný příběh

Vdala jsem se, když mi bylo osmnáct. Moje rodina se rozhodně nedala nazvat jako bohatá, ani jako dostatečně zajištěná. Moji rodiče se naší výchově moc nevěnovali a měli jsme dost peněz jen na to, abychom tak tak vyžili. Bydleli jsme celý život ve městě, ale teď se rodiče přestěhovali na vesnici, protože už nezvládali platit městský byt. A vzhledem k tomu všemu se mi zdálo, že moje volba manžela byla velmi úspěšná a měla mě učinit šťastnou.

Manželství jako klec

Jenže všechno nebylo zdaleka tak růžové, jak jsem doufala. Manžel vydělával dost, ale byl strašně lakomý. Bydleli jsme v jednopokojovém bytě a nebylo tam dost místa ani pro nás, ale když se narodilo dítě, bylo to ještě horší. Pečovala jsem o domácnost, jak jen jsem mohla, ale nic mu nebylo dost dobré.

Ale když se nám o dva roky později narodilo další dítě, chtěla jsem si sehnat práci, nicméně on kategoricky nesouhlasil. Až teď chápu, že prostě jen nechtěl, abych se osamostatnila. V jednopokojovém bytě nám bylo stále hůř a manželovi rodiče nabídli prodej jejich velkého bytu, aby nám koupili prostornější dům. Jenže muž to odmítl a řekl, že nic takového dělat nebude. Situace byla stále horší a horší. V tom mi došla trpělivost a řekla jsem, že odcházím. A on mi odpověděl: „Jdi, samozřejmě, a nezapomeň si vzít tenisky a župan, protože to je to jediné, co máš.“

Tvrdá práce se vyplácí

A tak jsem šla. Muž u soudu dokázal, že já nic nemám, takže děti musí zůstat s ním a já musím platit alimenty. Ale nevzdala jsem se, našla si nejprve jednu, pak i druhou práci a začala platit pravidelně alimenty, a nakonec jsem si mohla dovolit i vlastní byt. Pochopila jsem, že nic není v životě zadarmo, ale že každá tvrdá práce se vyplatí. I děti to časem pochopí a jistě mi odpustí, že jsem je musela takto opustit. Kdybych to ale neudělala, nevydržela bych to.

Zdroj: news91daily.com