Malý vnuk pomohl vrátit dědečkovi důstojnost

Jeden starý muž, Miklós, žil šťastně na venkově se svou milovanou ženou, měli malý dům a hospodářství a byli velice spokojení. Pak ale jeho žena bohužel zemřela a muž již byl příliš starý na to, aby se o hospodářství sám postaral.

Měl ale syna, který měl už vlastní rodinu, ženu a malého syna Csabiho. Synovým záměrem bylo dát otce do některého z domovů pro seniory nebo do pečovatelského domu, neměli však na poplatek za přijetí a na pravidelné platby za pobyt dostatečné prostředky.

Těžkosti v novém prostředí

Domek byl tedy prodán a oni Miklóse vzali bez nějakého pocitu radosti k sobě do bytu.

Čtěte také: Holčička nemohla uvěřit svým očím, když se našel její pejsek!

Ani Miklós se v jejich bytě necítil právě dobře. Sužovaly ho zdravotní problémy, které bývají typické pro jeho vrstevníky:

  • trpěl bolestmi kloubů, a to zejména při změnách počasí, a
  • měl rovněž potíže se sluchem.

Navíc Miklós tesknil po své zahradě a volnosti, kterou mu poskytoval život na venkově. Byl zvyklý na prostor a teď se musel tísnit v malém bytě, a navíc s příbuznými, kteří mu dávali najevo, že je jim na obtíž. Cítil se sám. Několikrát za den vyšel na chodbu, aby si v klidu vykouřil cigaretu, a někdy se dal do řeči i se sousedem, kterému se svěřil, že je nešťastný.

Vyhnání od stolu

Jedno světlo však v jehož životě přece jen bylo, a to jeho vnuk Csabi. Miklós se těšíval hlavně na společná jídla, při kterých rád naslouchal tomu, jak Csabi líčí, co za celý den dělal a zažil. Jenže jeho syn a snacha Miklóse po čase od stolu vykázali, protože jim velice vadilo, že nejí esteticky, často mu odkapává jídlo z koutků úst a oni to pak musí uklízet. Vůbec nebrali v potaz, že to Miklós nedělá schválně, ale už mu jeho zdravotní stav nedovoluje zvládat některé činnosti jako dřív.

Miklóse skutečnost, že je nucen jíst sám, trápila, chyběla mu společnost rodiny, a hlavně malého Csabiho. Když se pak stalo, že kvůli stařeckému třesu rukou rozbil několik talířů, které chtěl po sobě po jídle uklidit, nedostával pak už večeři na talíř jako ostatní, ale jen na dřevěnou desku.

Obrat k lepšímu

Pro Miklóse to bylo ponižující, ale naštěstí tato situace netrvala dlouho, a to překvapivě díky Csabimu. Ten sice mlčel, ale dění doma bedlivě sledoval a jednoho dne si půjčil Miklósovo řezbářské náčiní a dva kusy dřeva a začal je opracovávat. Csabiho otec, syn Miklóse, se podivil a ptal se syna, do čeho se to pustil. Malý mu odpověděl, že se rozhodl udělat jemu i mamince jejich vlastní dřevěné talíře, které by si mohli schovat na stáří, aby vždy měli z čeho jíst, když se jim taky budou třást ruce jako dědečkovi.

To byla pro otce lekce! Nejdříve na syna nevěřícně hleděl, ale poté se rozplakal a uvědomil si, jak se k otci celou dobu choval. Když se vzpamatoval, zašel za otcem, upřímně se mu omluvil a poprosil ho, zda by ho doprovodil ke stolu. A protože Miklós netoužil po ničem jiném než po tom, aby byl součástí rodiny, objal ho a celá rodina se sešla u večeře.

Od té doby byl Miklós už jen šťastný a malého Csabiho začal učit vyřezávat, stejně, jako to i jeho učil jeho vlastní otec.

Z příběhu plyne, že děti někdy vidí a cítí více, než jsme schopni si uvědomit.