Myslela si, že je v kómatu. Ve skutečnosti ji její syn slyšel

Mnoho lidí na zázraky nevěří, čas od času se ale objeví příběh, který jejich nevíru poněkud podryje, neboť se stane něco, co je z rozumového hlediska nemožné. Právě takovým zázrakem s dobrým koncem je i nelehký životní příběh Martina Pistoriuse z Jihoafrické republiky.

Roky plynuly

Jeho život se ze dne na den znenadání změnil v roce 1988, bylo mu pouhých dvanáct let, když z ničeho nic vlivem dosud neznámé nemoci upadl do kómatu. S největší pravděpodobností se jednalo o určitou formu specifické meningitidy, na kterou neexistuje lék. Následkem toho začal postupně ztrácet životní funkce a nakonec upadl do pouze vegetativního stavu. Rodičům lékaři oznámili, že se jedná o konečné stádium, kdy chlapec již nevnímá své okolí a s velkou pravděpodobností brzy zemře. To se ale nestalo, a tak se nešťastní rodiče o Martina roky dennodenně neúnavně starali. Tímto náročným životem žila rodina neuvěřitelných dvanáct let.

Martinova matka byla z celé situace velmi zoufalá a v krizových chvílích si dokonce přála, aby Martin zemřel. Viděla v tom vysvobození pro něj i rodinu. Žena občas toto přání dokonce nahlas řekla před Martinem, neboť věřila lékařům, že chlapec ji nevnímá. Jenže tou dobou se Martinův stav začal zlepšovat a on všemu kolem sebe normálně rozuměl, jen to svému okolí nemohl dát nikterak najevo, neboť jeho tělo ho ještě zcela neposlouchalo.

Čtěte také: Chlapec dal obrovskou lekci své biologické matce

Zázraky se občas skutečně dějí

Až když bylo Martinovi dvacet pět let, všimla si jeho terapeutka změny, že v jeho očích a tváři dochází k určitým malým pohybům, to bylo prvním náznakem toho, že vnímá. Následně začala dlouhá a velmi složitá cesta intenzivní terapie, která ale byla nakonec úspěšná a Martin se pomalými kroky vrátil do života. Dnes žije dospělý Martin zcela normální běžný život, je šťastně ženatý, a dokonce napsal o svém životním příběhu knihu. Z kómatu a vegetativního stavu se začal postupně probouzet již dva roky po propuknutí nemoci, ale pouze vnitřně, na první pohled lékaři žádnou změnu nezaznamenali, a chlapec tak roky vnímal vše, co se kolem děje i zoufalství svých rodičů. Proto i když to pro něj bylo velmi těžké, své matce a jejímu přání rozuměl a nezlobil se na ni.