Příběhy z ukrajinsko-ruského konfliktu jsou často děsivé, ale některé vyčnívají natolik, že zanechají mrazivou stopu i u těch nejotrlejších. Článek, který právě čtete, vás zavede do útrob nechvalně známé věznice Izoljacija v okupovaném Doněcku. Dozvíte se o brutálních podmínkách, kterým čelili civilisté i váleční zajatci, a proč se na některé z nich nedostalo při nedávné rozsáhlé výměně vězňů mezi Ruskem a Ukrajinou. Osudy těchto lidí, přehlížených vlastní vládou i mezinárodním společenstvím, přitom ukazují na hlubší problém – kdo vlastně rozhoduje o tom, čí život stojí za záchranu?
Výměna, která neosvobodila všechny
Tisíc lidí na každé straně – tolik zajatců se podle oficiálních údajů dostalo na svobodu během třídenní výměny mezi Ruskem a Ukrajinou. Zprávy o návratu bojovníků a civilistů plnily média, ale mezi osvobozenými chyběla jedna zásadní skupina. Velitel Azovské brigády Denys Prokopenko upozornil, že pluk Azov nebyl do výměny zahrnut. Podobně se ozval i novinář Stanislav Asejev, který kritizoval ignoraci civilistů vězněných od roku 2014. „Proběhla závěrečná fáze rozsáhlé výměny vězňů – a není mezi nimi ani jeden z civilistů, kteří jsou drženi osm let. OSM LET. Seznam rukojmích, který jsem předal prezidentovi Zelenskému v lednu 2020, zůstal jen seznamem,“ napsal rozhořčeně.
Peklo jménem Izoljacija
Izoljacija není běžné vězení – je to symbol brutality a beznaděje. Vznikla přestavbou bývalého průmyslového komplexu v Doněcku a ruské jednotky ji proměnily v základnu, která se stala doslova mučírnou. Asejev, který zde strávil 28 měsíců, ji přirovnal ke koncentračnímu táboru. „Mučení, ponižování, znásilňování a nucená těžká fyzická práce byly na denním pořádku,“ popsal ve svém dřívějším textu. Elektrické šoky, nahota, spoutání, polévání vodou a zapojení k drátům vojenského telefonu – to vše patřilo k běžnému arzenálu tamních dozorců.
Psychické týrání bez konce
Utrpení v Izoljaciji nebylo jen fyzické. Vězni byli vystavení i psychickému teroru – neustálý dohled, zákaz zhasnout světlo v noci, simulace poprav. Takové praktiky měly za cíl naprosté zlomení člověka. Hlavní postavou tohoto systému byl bývalý ředitel věznice Denys Kulikovskyj, který byl později v Kyjevě odsouzený k 15 letům vězení. Podle svědků se nejen aktivně účastnil mučení, ale i zaváděl metody psychického rozkladu vězňů.
Zapomenutí a zrazení
Mnozí, kdo přežili Izoljacii, dnes trčí v trestanecké kolonii číslo 32 v Makijivce – zařízení s přísným režimem. Tato věznice se nachází na okupovaném území. Zůstává domovem pro politické vězně a civilisty, kteří byli často spojení s ukrajinskými zpravodajskými službami. Přestože se jejich příběhy objevují ve veřejném prostoru, stát se k nim staví zády. „Nevím, jestli v jedenáctileté historii této války existuje někdo jiný, kdo by byl vězněn déle,“ upozornil Asejev.
Délka věznění jako morální test
Asejev připomíná, že délka zajetí je objektivní ukazatel. „Nechci srovnávat utrpení vězňů – to je z objektivního i morálního hlediska nemožné –, ale délka zajetí je objektivní měřítko, a pokud stát přivádí zpět civilisty (a to dělá), je naprosto nepřijatelné ignorovat ty, kteří byli drženi nejdéle,“ dodal. Otázka, kterou tím nastoluje, je zásadní – má stát odpovědnost za každého svého občana stejně?
Vězni bez ceny
Podle Asejeva je jasné, že pro Rusko tito lidé nemají žádnou hodnotu. Znepokojivější však je, zda vůbec něco znamenají pro svou vlastní zemi. Právě tato skutečnost je nejbolestivější. Přeživší z pekla Izoljacije mají jizvy na těle i na duši, ale místo, aby jim stát podal pomocnou ruku, nechává je dál hnít v izolaci.
Brutalita bez spravedlnosti
Všechny výpovědi ukazují na systematické porušování lidských práv v těchto zařízeních. A i když padlo pár rozsudků, spravedlnosti se většina obětí nikdy nedočká. To, co zažili, nelze odčinit. A pokud se na jejich osudy bude dál zapomínat, existuje riziko, že se historie bude opakovat.
Morální povinnost nezavírat oči
Příběhy z Izoljacije jsou víc než jen varováním. Jsou zrcadlem selhání – politického, lidského i morálního. Pokud si stát neváží těch, kteří kvůli němu trpěli, ztrácí svou legitimitu. A pokud svět nad tímto utrpením zavírá oči, dává tím tichý souhlas s jeho pokračováním.
Zdroj: SeznamZpravy.cz
