David Hampl
11 června, 2019

Přátelství, láska a podpora jsou jedny z nejdůležitějších náplní plnohodnotného života. Své o tom ví i tahle žena, která vypráví o svém dětství a svém vřelém citu ke svému dědečkovi. Navštěvovala ho i na úkor svých kamarádů a přinesla radost do srdcí mnoha lidí.

Vrstevníci nejsou všechno

Dívčin příběh začíná tím, že svůj čas ráda trávila návštěvami svého dědečka. Každou sobotu za ním chodila, aby si vyšli na již tradiční sobotní vycházku. Zmiňuje, že její maminka z toho ne vždy byla úplně nadšena – obávala se, aby se dívka příliš neodcizila stejně starám kamarádům.

Jejich sobotní procházka se nikdy neobešla bez návštěvy dědečkových kamarádů, kteří pobývali v domově důchodců. Moudrý muž věděl, že samota může být zničující a nikdy na své blízké nezapomněl. Svoji milovanou vnučku se snažil naučit stejným hodnotám:

  • věrnosti
  • štědrosti
  • skromnosti
  • a ochotě

Starý muž svoji vnučku učil, že lidský kontakt a lidský zájem je důležitý – i pro ty staré a nemocné. Říkával jí: „Když člověk navštěvuje nemocných, dodává jim sílu žít.“ Tohle je věta, která se dívce vryla do paměti jako nic jiného.

Správná parta

V ženiných vzpomínkách se objevují i obyvatelé domova důchodců, za kterými každou soboru chodila – a to i přesto, že to pro ni byli úplně cizí lidé. Samozřejmě tam bylo nesčetně lidí, ale tahle parta se jí zaryla do paměti nejlépe:

  • Kuchtík John
  • Babička Elisa
  • Písničkář Simon
  • a Šklebík Viktor

Naprosto jasně si vybavuje i jejich přezdívky – to proto, že k nim přesně seděly.  John byl nadšený kuchař, Elisa byla jemná stařenka jako z pohádky, Simonův zpěv rozveseloval nejen sobotní návštěvy a Viktor se sice na všechno ušklíbal, ale bylo na něm vidět, že je mezi nimi rád.

Ne vždy je veselo

Čas ubíhá překvapivě rychle a uběhl tak i hodné vnučce a milému starému pánovi. Jednoho dne dědeček onemocněl a jeho stav byl natolik vážný, aby byl hospitalizovaný do nemocnice. Z mladé dívky byla již mladá žena, ale sobotní procházka jí chyběla stejně, jako kdyby byla tou malou holčičkou jako kdysi.

Vzpomínala na svého dědečka a na to, co ji celý život učit. Najednou se jí vybavila jedna z jeho moudrých rad „Nikdy nedovol, aby cokoli bránilo důležitým věcem v tvém životě.“

Najednou mladá žena věděla, co s volným sobotním odpolednem. Využila příležitosti a vyrazila na místo, kde ji vždy rádi viděli – do domova důchodců, kde žili dědečkovi kamarádi. Nepřinesla jim sice dobré zprávy – dědečkova nemoc všechny zarmoutila, ale i jim její návštěva udělala radost. Dívce se také trochu ulevilo – především tím, že viděla, jak ostatní při její návštěvě pookřáli.

Když nastal čas se rozloučit

Jak zdrcující byl pro ženu pocit, když se vrátila domů a čekala na ni zpráva, že se zdravotní stav jejího dědečka zásadně zhoršil! Lékaři řekli svůj ortel – dědečkovi zbývá týden života.

Při jedné z návštěv seděla vnučka u postele svého dědečka a s velkým žalem se s ním loučila. Pro starého muže byl každý nádech nepřekonatelnou námahu.

Najednou se otevřely a dveře a sestra dovnitř nesla velkou spoustu květin. Na otázku, odkud se květiny vzaly, jen odpověděla, že měl starý pán návštěvu. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely podruhé – a nestál v nich nikdo jiný než dědečkova skvělá parta z domova důchodců. John, Elsa, Simon i Viktor nenechali svého kamaráda na holičkách a přišli ho navštívit v nejtěžší chvíli jeho života. Elsa s sebou dokonce vzala i své dvě vnučky – Anne a Joyce.

„Tak kde je ten večírek?“ ozvalo se od návštěvníků, a ačkoliv to pro dědečka nebylo snadné, nemohl jinak než se usmát. Atmosféra byla úžasná – John přinesl výborný koláč, který sám pekl, Simon začal hrát na kytaru a za chvíli zpíval celý pokoj. Odpoledne uteklo jako voda.

Jaké bylo překvapení, když se dědečkův stav začal v dalších dnech zlepšovat! Radost a štěstí, ve které už nevěřil. Lékaři si mezi sebou mumlali něco o zázracích, když jej propouštěli zpátky domů. Vnučka s dědečkem ale ví své – to ta krásná návštěva mu vrátila sílu žít.

Sdílejte článek