Richard Tesařík se do povědomí veřejnosti zapsal především jako výrazný hudebník a člen Yo Yo Bandu, jeho životní příběh ale ukrývá řadu dalších překvapivých kapitol. Jedna z nich vede přímo k legendární komedii Pelíšky. Tesařík si v ní nejen zahrál, ale nevědomky pomohl vytvořit také jednu z hlášek, kterou si diváci pamatují dodnes. Její původ přitom sahá až do jeho školních let a k učiteli tělocviku. Vedle filmové historky stojí za pozornost také mimořádná sportovní minulost rodiny Tesaříkových a osud jeho otce.

Hláška která skutečně zazněla

Pelíšky Jana Hřebejka si získaly kultovní postavení mimo jiné díky situacím, které působí neobyčejně autenticky. Některé momenty totiž tvůrci nevymysleli pouze u psacího stolu, ale inspirovali se skutečnými zážitky. Richard Tesařík v pořadu 7 pádů Honzy Dědka v roce 2024 prozradil, že právě jeho příhoda stojí za jednou z nezapomenutelných vět filmu. „Jestli jsi viděl Pelíšky, tak tam je „Sašo, jdi do prdele!“ That’s me, man. To jsem řekl já svému učiteli tělocviku, který mě nebavil,“ přiznal zpěvák. Filmová hláška tak měla mnohem osobnější původ, než možná řada diváků tušila.

Vzdor proti spartakiádě

Tesaříkova vzpomínka na tělocvik získává další rozměr ve spojení s jeho sportovní minulostí. Richard ani jeho mladší bratr Vladimír totiž rozhodně nepatřili mezi děti, které by se pohybu vyhýbaly. Přesto oba odmítli cvičit na spartakiádě, což tehdy představovalo poměrně výrazné gesto vzdoru. Vladimír za svůj postoj dokonce dostal z tělesné výchovy čtyřku. Paradox spočívá v tom, že oba bratři měli ke sportu mimořádně blízko a později dokázali, že jim rozhodně nechybělo nadání ani fyzická kondice. Jejich odmítnutí tak nesouviselo s nechutí ke sportování, ale s konkrétní podobou tehdejšího organizovaného cvičení.

Sport měli doslova v krvi

Rodinu Tesaříkových veřejnost spojuje hlavně s hudbou a Yo Yo Bandem, sport však v jejím příběhu sehrával stejně pozoruhodnou roli. Jejich otec Richard Tesařík starší cvičil v Sokole a oba jeho synové se později věnovali atletice na vysoké úrovni. Richard v šedesátých letech závodil ligově v trojskoku, zatímco Vladimír vynikal ve skoku do výšky. Dosáhl až na titul mistra sportu a splnil dokonce limit pro účast na olympijských hrách. Talent navíc pokračoval v další generaci. Richardův syn Štěpán Tesařík se v roce 2000 stal halovým mistrem Evropy ve štafetě na 4 × 400 metrů a o čtyři roky později reprezentoval Českou republiku na olympijských hrách v Athénách.

Tragický konec mladšího bratra

Příběh sourozenců však poznamenala také těžká rodinná tragédie. Vladimír Tesařík, který se stejně jako Richard výrazně prosadil v hudbě a patřil k Yo Yo Bandu, zemřel v roce 2003 po nešťastné nehodě. Osudnou se mu stala projížďka na kole ve Stromovce, při níž upadl a vážně si poranil hlavu. Lékaři o něj následně bojovali v nemocnici, jeho stav však komplikace ještě zhoršily. Devět dní po nehodě Vladimír následkům zranění podlehl. Richard tak přišel nejen o svého mladšího bratra, ale také o člověka, se kterým ho od mládí spojovala hudba, sport a velká část profesního i osobního života.

Z hudebníka se stal voják

Richard Tesařík se vedle koncertních pódií objevoval také před kamerou. Než se však divákům představil v několika filmech a seriálech, léta pracoval jako stavěč ve Stavovském divadle. Do Pelíšků ho Jan Hřebejk obsadil hned do úvodní scény, kde Tesařík ztvárnil sovětského důstojníka Borise. Vojenská uniforma pro něj přitom nebyla pouze filmovou rekvizitou bez osobních souvislostí. Sám Tesařík v šedesátých letech sloužil u tankistů a armáda hrála zásadní roli také v životě jeho otce. Právě rodinná historie dává jeho filmovým vojenským rolím mnohem hlubší význam, než by se na první pohled mohlo zdát.

Otec prošel skutečnou válkou

Richard Tesařík starší patřil mezi významné československé vojáky druhé světové války. Bojoval v 1. československém armádním sboru pod vedením Ludvíka Svobody, účastnil se bitvy u Sokolova a jako velitel tankového praporu zasáhl také do Karpatsko-dukelské operace. Ještě před těmito událostmi poznal v sovětském Buzuluku svou budoucí manželku Markétu, která pocházela z Kyjeva. Za své válečné působení získal vysoká ocenění včetně titulu Hrdina Sovětského svazu po bitvě u Kyjeva. Jeho život však ukazuje, že ani mimořádné zásluhy a hrdinství z válečných let člověka později nemusely ochránit před politickými problémy.

Režim se s hrdinou nemazlil

Po únoru 1948 se situace Richarda Tesaříka staršího dramaticky změnila. Kritizoval komunistický režim v Československu a dostával se do konfliktů s armádním vedením, což mělo vážné následky. O sovětské vyznamenání sice nepřišel, jeho kariéra však začala prudce upadat. Armáda ho přeřadila na nižší pozici a následně přišlo zatčení. Devět měsíců strávil ve vyšetřovací vazbě. Pro jeho rodinu tak padesátá léta znamenala bezprostřední zkušenost s politickou perzekucí. O to zajímavěji působí skutečnost, že jeho syn Richard o mnoho desetiletí později přijal v Pelíškách právě úlohu sovětského důstojníka.

Historie se promítla na plátno

Vojenská tematika se k Richardu Tesaříkovi před kamerou vrátila ještě jednou. Jan Hřebejk ho obsadil také do filmu Musíme si pomáhat, kde si zahrál kapitána osvobozeneckých vojsk. Tím vznikla pozoruhodná paralela s jeho vlastním otcem, který měl v roce 1945 rovněž hodnost kapitána. Tesaříkův život tak nepropojovala pouze hudba, herectví a sport, ale také mimořádná rodinná historie. Pelíšky navíc díky němu získaly něco, co diváci citují i po mnoha letech. Slavná věta pronesená ve filmu totiž nevznikla jen jako povedený scenáristický nápad. Její základ položil už kdysi mladý Richard Tesařík při střetu se svým učitelem tělocviku.

Zdroj: iDNES.cz