Pozor na to, jak se chováte ke starým lidem! Tahle zdravotní sestřička si už pozor dávat bude! Co udělala a co tolik ovlivnilo její následující chování? Přečtěte si zajímavý příběh, který vás stoprocentně chytne za srdce

Stáří umí být velice osamělé životní období. Své o tom ví i stařenka, která krátce před svojí smrtí napsala srdcervoucí dopis. Ten si přečetla zdravotní sestřička, která se o ni v domově důchodců starala a zásadně přehodnotila svoje chováni.

Když je podzim života smutný a sychravý

Pečovatelská zařízení a domovy důchodců jsou tím posledním místem, kde bychom chtěli skončit – a přesto tam denně končí život tisíců lidí. Dopis jedné ženy pomohl odhalit, co je pro tyto lidi nejhorší. Není to ani tak absence rodinného kruhu, jako spíš pocit, že k nim není přistupováno jako k plnohodnotným lidským bytostem.

Žena, která psala tento dopis, rezignovala na život ještě mnohem dřív, než z ní vyprchal. Vysvětluje v něm, proč byla na stará kolena věčně zahořklá a nespokojená.

Čtěte také: Milují Vaše děti kinder mléčné řezy? Pak Vás i je jistě potěší tento domácí recept!

Předsudky

Stařenka si v první části dopisu stěžovala především na předsudky svých ošetřovatelek. Psala:

„Koho vidíte, když se na mě podíváte, mé drahé ošetřovatelky? Koho vidíte? Co si myslíte při pohledu na mě? Nechte mě hádat… zahořklá stařena, otrávená životem, navíc ještě ne příliš chytrá. S divnými zvyky a nepřítomným pohledem. Stařena, které z rukou padá jídlo a která nikdy nic neříká. Věčně podrážděná stará bába… šeptaly jste si o mně. Ano, slyšela jsem vás: „Kdyby se alespoň pokusila být milejší.“

Ženu velice trápilo, že si ošetřovatelky neposlouchají a že pro ně není ani tak lidskou bytostí, jako spíš pracovním úkolem.

Rodina

Žena v dopise dlouze mluví o své rodině. Vzpomíná na dětství a na svoji první lásku. Zásadní zlomy pro ni v životě byly:

  • Svatba
  • Narození dětí
  • Dospělost dětí
  • Smrt manžela

Úplně normální život úplně normální ženy. Vyrostla jako šťastná holčička, obklopená jak rodiči, tak i svými bratry a sestrami. V šestnácti letech snila o velké lásce, která ale tehdy nepřišla. O to větší byla radost, když jí bylo dvacet a ta láska konečně přišla. O pět let později má již vlastní děti a je opět obklopená rodinou. Ze všech sil se snaží vychovat své děti nejlépe, jak jen to jde.

Ve třiceti letech jenom smutně koukala, stejně jako předtím její rodiče, jak rychle děti rostou a jak rychle slábnou roky budované pouta. Ve čtyřiceti sleduje, jak její děti opuštění domov a zůstává sama s manželem. Je ale šťastná, protože má svou životní lásku po svém boku.

Zásadní zvrat přichází, když její manžel umírá. Píše: „Teď mě něco dostalo na kolena. Můj manžel umírá. Moje jediná láska. Dívám se do budoucna a… nic tam nevidím.“

Po smrti manžela zůstala sama a žila ze vzpomínek. Děti měly již své děti a na vztahu s jejich matkou se to podepsalo především nedostatkem času. Žena píše:

„Už jsem stará. Stáři je hrozné. Někdy se sama sobě ve svém věku vysmívám jako idiot. Mé tělo už dávno ztratilo svoje kouzlo a půvab. Už nejsem silná. Jsem jako kámen, ve kterém ještě bije srdce.“

Otevřete oči

Žena na papír sdělila svůj životní příběh v tichém přání, aby ji sestra alespoň poté vnímala jako člověka. Adresuje jí tyto řádky:

„Chápu, že čas už nelze vrátit zpět. Přesto jste mohla víc otevřít oči a konečně mě uvidět. Opravdu mě vidět.“

A neplatí to jenom pro sestru, které byl dopis určený. Každý z nás by  měl zkusit otevřít oči a zamyslet se:

  • Nad tím, jak rychle život utíká
  • Nad tím, jak je jednoduché zůstat sám
  • Nad tím, jestli není v jeho možnostech pomoci
  • Nad tím, jak se cítí jeho starší příbuzní

Měli bychom si uvědomit, že jenom proto, že je starý člověk trochu pomalejší, zmatenější a nemusí moc vonět, je to pořád plnohodnotná lidská bytost. Úcta ke staří by nemělo být jenom klišé, měla by to být vštípená hodnota. Určitě by nikdo nechtěl, aby se na sklonku života on (nebo někdo jemu blízký) cítil stejně špatně, jako autorka dopisu – jako „kámen, ve kterém ještě bije srdce.“