Štefan Margita zůstává i po více než třech letech od smrti Hanky Zagorové silně spojený s každou vzpomínkou, která mu slavnou zpěvačku připomíná. Jeho vyprávění odhaluje intimní detaily, o nichž dosud mlčel – od každodenního vyhledávání její vůně až po strach, který v něm vyvolávalo samotné uložení urny. V novém příběhu odkrývá, jak hluboko tato ztráta zasáhla jeho život a proč se s Hankou dodnes „setkává“ nejen doma, ale i na místě jejího posledního odpočinku.

Vzpomínky které nezmizely

Štefan Margita otevřeně přiznává, že i po letech pro něj bolest z odchodu manželky nepolevila. Zůstává obklopený věcmi, které Hanku provázely během společného života, a každá z nich v něm vyvolává silné emoce. Jak sám řekl, „Doma mi ji denně připomíná všechno,“ a právě proto se nedokázal odhodlat ani k drobným změnám v jejich bytě. V každém koutě cítí stopu ženy, se kterou strávil více než třicet let. A tmosféra domova pro něj představuje most mezi minulostí a současností.

Byt jako nedotčený chrám

Operní pěvec se rozhodl, že po Hančině smrti nezmění téměř nic. Zachoval nejen její oblíbené předměty, ale i celý prostor tak, jak jej naposledy opustila. Popisuje, že „Zůstala tam její šatna, zůstaly tam všechny její věci,“ a právě do této místnosti se vrací vždy, když potřebuje znovu ucítit její blízkost. Oblečení, které zde zůstalo, pro něj nepředstavuje jen látku. Je to kontakt s minulostí, který mu umožňuje na chvíli uniknout samotě.

Síla vůně která léčí i bolí

Pro Margitu znamená návštěva Hančiny šatny mnohem víc než obyčejnou vzpomínku. Její vůně, která se v oblečení stále drží, mu připomíná momenty štěstí, partnerství i vzájemné opory. Každý návrat do místnosti pro něj znamená novou dávku emocí, které v sobě drží už od roku 2022, kdy Hanka podlehla zdravotním komplikacím. Touha znovu ucítit její parfém je pro něj způsob, jak znovu navázat tiché spojení se ženou, která mu zůstává nenahraditelná.

Urna kterou nedokázal odnést

Bolest ze ztráty byla tak silná, že nedokázal splnit ani to, co si s Hankou přáli – uložit urnu na Vyšehrad. Přiznal, že „Rok a půl jsem nebyl schopný Hanku uložit do hrobky na Vyšehradě, takže jsem měl urnu doma. Pak jsem se rozhodl, že to udělám, a strašně jsem se bál chodit na ten hřbitov. Vždycky jsem tam šel s obrovskou nervozitou,“ čímž popsal boj, který leckdo skrývá před světem. Návštěva hřbitova pro něj znamenala konfrontaci s definitivním koncem a loučením, které si nepřipouštěl.

Strach se proměnil v úsměv

Po měsících plných úzkosti přišel zlom. Margita s údivem říká, že dnes se na místo Hančina odpočinku dokonce těší. Svěřil se, že „A teď si představte, že se tam naopak těším za Hankou a někdy odcházím i s úsměvem,“ což vyjadřuje zvláštní pokoj, který v sobě našel. Rozhodl se s ní na hřbitově trávit čas stejně, jako by spolu stále sdíleli běžné dny. Jeho nové rituály ukazují, že smíření může mít různé podoby – a někdy přichází až tehdy, když to člověk vůbec nečeká.

Rozhovory u hrobky které sledují cizí oči

Margita se svěřil, že si s Hankou často povídá, když u hrobky sedí. Lidé kolem něj to někdy registrují a nechápou, co se děje. On však popsal i vtipnou příhodu: „Sednu si vedle hrobky a povídám si s ní. Minule mě nějaký pán s paní sledovali, určitě si říkali, že jsem se zbláznil. A pak ten pán přišel za mnou a říkal: ‚A vy tady taky budete ležet jednou, jo?‘ Tak jsem se zasmál. Ano, budu tady také ležet jednou,“ přičemž právě tento moment ukázal, že smutek může nečekaně přinést i úsměv.

Fotografie kterou nedá z ruky

Hana je s ním i v běžných dnech. V peněžence nosí její fotografii, protože představa, že by ji neměl po ruce, je pro něj nemyslitelná. Prozradil, že mu lidé občas říkají, aby přestal o Hance mluvit, ale Margita to odmítá. Jak řekl, „Někdy slýchávám, že už bych o Hance neměl mluvit, ale my jsme spolu byli třicet let a já bych každému přál, aby takovej vztah zažil. Takže ne, já nepřestanu,“ a tato slova dokazují, jak hluboký byl jejich vztah a jak velký otisk Hanka v jeho životě zanechala.

Láska která přetrvává

Pro veřejnost se může zdát, že tři roky představují dlouhou dobu na to, aby se člověk se ztrátou smířil, ale Margita žije jiný příběh. Jeho vztah s Hankou se nezastavil jejím odchodem – pokračuje dál v podobě vzpomínek, rituálů, fotografií a vůní, které v něm probouzejí všechno, co spolu prožili. Vdovec se naučil žít s bolestí tak, aby ji přetvořil v tichý druh přítomnosti, která ho provází každý den.

Zdroj: Blesk.cz