Herečka Veronika Arichteva otevřela své srdce fanouškům a popsala, jak se snaží zvládat obrovskou bolest, která zasáhla celou její rodinu. S manželem Biserem Arichtevem přišli o očekávané miminko. Dnes upřímně mluví o tom, co prožívá, kde hledá sílu a jak se snaží znovu žít každodennost, i když je plná stínů i světla.

Silný příběh herečky

Veronika Arichteva se po nejtěžších týdnech svého života rozhodla poodhalit, jak vypadá její cesta zpět k rovnováze. Popsala, že její dny jsou plné střídání emocí, od hlubokého smutku až po drobné radosti, které se stávají vzácnými ostrůvky klidu. Přiznala, že si dovolila všechno – plakat, smát se, být unavená, i jen tak ležet a nic nedělat. A právě tato upřímnost prozrazuje, jak poctivě se snaží znovu nadechnout.

Návrat k obyčejným jistotám

Zatímco její svět se po ztrátě dítěte zastavil, rodinná rutina pokračovala. Herečka se upnula k drobným každodenním úkolům, které jí dávaly pocit ukotvení. Stará se o syna Luku, chce, aby měl stabilitu. Vaří společné večeře a pomalu se pouští i do práce. Tvoření jí pomáhá od bolesti alespoň na chvíli uniknout. Sdílela, že i ty nejmenší úkony dokážou vrátit kousky normálního života, který se na čas rozpadl.

Podpora, která drží nad vodou

Svůj vnitřní boj popsala velmi otevřeně a nezatajila, že ji drží především lidé kolem ní. Velkou oporou je pro ni manžel, se kterým „propovídala večery“, i blízké kamarádky, s nimiž strávila chvíle, které potřebovala jako lék. Rodina se semkla, objímala ji v tichu i smutku a ona sama přiznala, že tahle soudržnost je to, co ji drží nad hladinou.

Vzpomínky, které stále bolí

I když se snaží jít vpřed, některé momenty jsou pro ni dodnes příliš bolestivé. Otevřít memorybox, který uchovává vzpomínky na nenarozeného syna, zatím nedokáže. Přiznala, že to pro ni bylo příliš těžké a raději našla sílu v jiných drobných aktivitách, které jí poskytují klid – jako třeba sbírání hub nebo procházky. Každý její krok je plný opatrnosti, ale i naděje, že jednou bude líp.

Otevřená zpověď Veroniky

Ve svém upřímném sdílení uvedla: „Za těch několik týdnů se mi podařilo propovídat večery s manželem, objímat rodinu, setkat se s kamarádkami, uvařit spoustu večeří, postavit desítky domečků z lega, nachodit pár kilometrů a vypít litry heřmánkového čaje, začala znova s nikotinem, začala znova s terapií….“ Tato autentická slova dokazují, jak moc se snaží fungovat a zároveň si dovolit prožívat bolest tak, jak přichází.

Síla v drobných chvílích

Veronika přiznává, že obrovská vlna podpory ji zasáhla víc, než čekala. Napsala: „Zjistila jsem, že v tom nejsme sami. Párkrát uvěřila, že zase bude dobře. A několikrát jsem se dojala nad obrovskou vlnou podpory. Moc vám za ni děkuju. Fakt to pomáhá.“ Její vděčnost a dojetí dokazují, že veřejná podpora má skutečnou sílu, a že slova lidí kolem ní pomáhají v nejtemnějších chvílích.

Rodina jako opěrný bod

I když bolest nezmizela, Veronika Arichteva i její manžel hledají způsob, jak s ní žít, chránit své soukromí a zároveň si dovolit postupně znovu dýchat. Jejich rodina je nejdůležitějším pilířem, o který se mohou opřít, a herečka se snaží vnímat i ty nejmenší radosti, které dávají smysl každému dalšímu dni. Její příběh není uzavřený, ale ukazuje, jak se i z největší tmy dá pomalu vycházet na světlo.

Křehká cesta vpřed

Ačkoliv bolest ze ztráty zůstává, Veronika každý den nachází drobné okamžiky, které jí dávají sílu pokračovat. Důvěřuje tomu, že časem přijdou lehčí dny, a že cesta plná malých krůčků ji dovede k místu, kde bude zase dýchat bez strachu a smutku. Její upřímné sdílení působí jako návod na to, jak přežít zlomové životní okamžiky – pomalu, jemně, s láskou k sobě i ke svým blízkým.

Zdroj: Expres.cz