Čtyři desetiletí od premiéry patří Vesničko má středisková mezi filmy, které si české publikum pouští stále dokola. Mnohé hlášky zlidověly, postavy se staly nesmrtelnými a příběhy z malé vesnice baví další generace diváků. Jen málokdo ale ví, jak dramatické okolnosti stály za vznikem tohoto dnes už kultovního snímku nebo kolik zajímavostí se skrývá za jeho natáčením.

Film který nezestárl

Od premiéry slavné komedie Vesničko má středisková uplynulo už čtyřicet let, přesto její obliba nijak neslábne. Diváci si dodnes vybavují dobrosrdečného Otíka, věčně mrzutého řidiče Pávka i doktora Skružného, který se při obdivování krajiny dostane až do příkopu. Film se stal symbolem českého humoru a mnoho jeho hlášek běžně zaznívá v každodenních rozhovorech. Jen málokterému domácímu filmu se podařilo zapsat do historie tak výrazným způsobem a zároveň si udržet popularitu i po několika desetiletích.

Cesta až do Hollywoodu

Jen málokdo tehdy tušil, že nenápadný příběh z Křečovic pronikne až za oceán. Režisér Jiří Menzel byl scénářem nadšený hned při prvním čtení a později vzpomínal: „Hned jak jsem ho četl jsem si řekl, že to je ten nejlepší scénář, který jsem kdy držel v ruce,“ prohlásil. Přesto měl zpočátku výhrady k Otíkovým výrazným zubům, které se nakonec staly jedním z poznávacích znamení celé postavy. Jejich představitel János Bán později prozradil: „Byly moje, nechal jsem si je tenkrát dělat a dodnes je mám schované na památku,“ zavzpomínal. Film nakonec získal nominaci na Oscara za nejlepší zahraniční film a jeho tvůrci si z Ameriky odvezli i nezapomenutelnou vzpomínku. „A na premiéře v USA nám s panem Labudou přezdívali Laurel a Hardy východu,“ uvedl Bán.

Osudová chyba která všechno změnila

Vznik jednoho z nejslavnějších českých filmů přitom odstartovala obyčejná administrativní chyba. Barrandovská účtárna omylem vyplatila Zdeňku Svěrákovi dvakrát honorář za předchozí film Na samotě u lesa. Situaci bylo potřeba rychle vyřešit, a tak přišel telefonát z vedení studia s nečekanou prosbou. „Potřebuju, abys mi do zítřka napsal námět na druhý vesnický film. Neboj, nikdo to nebude číst,“ vzpomínal Svěrák. Během jediné noci vznikl základ příběhu, který se později proměnil v legendární komedii. Trvalo ještě několik let, než scénář získal finální podobu, ale výsledek stál za čekání.

Miliony diváků bez velkých odměn

Ačkoliv film viděly téměř miliony lidí, tvůrci z něj příliš nezbohatli. Tehdejší pravidla totiž počítala s odměnami pouze do určité výše a obrovský úspěch filmu se do honorářů prakticky nepromítl. Jiří Menzel k tomu s nadhledem vysvětloval: „Ten náš jich měl skoro pět milionů. Kdyby nás vyplatili, nezbyly by žádné peníze na další filmování,“ připomněl tehdejší systém odměňování. Přesto se Vesničko má středisková zařadila mezi nejúspěšnější české filmy všech dob a získala téměř dvacítku různých ocenění.

Hledání ideálního obsazení

Ani výběr herců nebyl jednoduchý. Režisér dlouho hledal představitele prostoduchého, ale laskavého Otíka. Ve hře byl dokonce i Václav Vydra, nakonec ale zvítězil maďarský herec János Bán. Podobně složitá byla situace kolem role Pávka, kterou měl původně získat Petr Nárožný. Jiří Menzel však prosadil Mariána Labudu, jehož výkon se stal jedním z pilířů celého filmu. Ke změně došlo také u role tety Hrabětové, protože Stella Zázvorková kvůli časovým možnostem nemohla natáčení dokončit. Diváci si tak dnes tuto postavu spojují s Miladou Ježkovou.

Sedmý schod i další filmová tajemství

Fanoušky dodnes fascinují drobnosti, které se za natáčením skrývají. Slavný sedmý schod, na kterém mělo pivo ideální teplotu, nebyl žádným filmovým trikem, ale vycházel ze skutečné zkušenosti Svěrákova otce. Samotný sklep však v domě vůbec neexistoval a dveře vedly pouze do garáže. Také doktor Skružný působil při řízení mimořádně přesvědčivě, přestože Rudolf Hrušínský už dlouhá léta za volant běžně nesedal. Právě podobné detaily dodaly filmu přirozenost, kterou diváci oceňují dodnes.

Scény které bolely i bavily

Některé legendární momenty vznikaly za cenu skutečných komplikací. Při známé scéně s hořícími sirkami nebyli přítomni pyrotechnici a vše se muselo řešit improvizací. Herec Oldřich Vlach si z natáčení odnesl nejen zničené kalhoty, ale také bolestivou popáleninu. Slavná hláška o pelhřimovském krematoriu zase přiměla mnoho lidí pátrat po místě, které ve skutečnosti nikdy neexistovalo. I tyto příběhy dokazují, že se za humorem často skrývaly nečekané komplikace, které však výsledku dodaly jedinečné kouzlo.

Kouzlo které přetrvalo čtyři desetiletí

Podle filmových odborníků spočívá síla Vesničky především v lidskosti a uvěřitelných postavách. Eva Müllerová z Národního filmového archivu připomněla: „Postavy i situace byly věrohodně napsány už ve Svěrákově scénáři, který Menzelovi nabídl veseloherní odstup, na kterém diváci ocenili určitou malebnost, laskavost,“ uvedla. Dodala také: „Její popularita stojí a padá s dobře vystavěnými situacemi a s dialogy, které nejsou popisné, ale počítají s diváckou inteligencí,“ a připomněla, že právě díky tomu film obstál ve zkoušce času. Ani po čtyřiceti letech neztratil nic ze svého kouzla a stále patří k tomu nejlepšímu, co česká kinematografie nabídla.

Zdroj: Blesk.cz