Čeká vás odhalení zákulisních praktik, které se točí kolem tučných honorářů českých celebrit a tajemných černých smluv. Proč úřady zatajují, kolik z našich daní proudí na koncerty, moderování a vystoupení známých tváří jako Mareš, Lucie nebo Mirai? A jak se české zákony staly nástrojem mlžení místo transparentnosti? Přečtěte si, jak se za veřejnými zakázkami skrývá klientelismus, pohodlí i cynismus a proč právě Česká televize patří mezi hlavní viníky této netransparentnosti.

Umělci za veřejné peníze

Veřejné rozpočty v Česku pravidelně financují kulturní akce, jejichž hlavní hvězdou bývají slavní moderátoři, zpěváci nebo kapely. Nic by na tom nebylo špatného – kdyby občané mohli vidět, kolik peněz z jejich kapsy na tyto vystoupení skutečně míří. Jenže klíčová část smluv, tedy samotný honorář, bývá často začerněná. Odkaz na ochranu obchodního tajemství se stal univerzální výmluvou, a to i v případech, kde reálně žádný konkurenční boj neprobíhá. Umělec, který vystupuje na obecní slavnosti, opravdu nebojuje o zakázku s jiným konkurentem na trhu. Bojuje spíš o to, aby si uchoval soukromí svého výdělku – i když je hrazený z veřejných prostředků.

Výmluvy na paragraf

Většina začernění se odkazuje na § 504 občanského zákoníku, který se týká obchodního tajemství. Tento paragraf má chránit know-how nebo strategie, které mají konkurenční hodnotu. V praxi se však používá zcela jinak – jako štít proti zveřejnění částek, které mají být podle zákona o svobodném přístupu k informacím běžně dostupné. Umělec, který chce skrýt výši svého honoráře, nemá co dělat na veřejné zakázce. Může se klidně držet soukromých koncertů, kde má plné právo si nastavit podmínky dle vlastního uvážení. Veřejné peníze ale znamenají veřejnou odpovědnost – a to mnozí přehlížejí.

Když černota znamená pohodlí

Není to tak, že by každá instituce musela automaticky začerňovat částky. Naopak – mnoho menších obcí a úřadů, kde se na formality tolik nedbá, zveřejňuje celé smlouvy bez zásahů. A nic se nestane. Nikdo nezkrachuje, žádná soutěž není ohrožena. To jen ukazuje, že praxe začerňování není právní nutností, ale zvykem. A zároveň projevem strachu a alibismu. Instituce se raději kryjí anonymizací, než aby nesly odpovědnost za zveřejněné informace. Žadatel o informace tak stojí před zdí paragrafů a často musí projít dlouhou a náročnou právní cestou, jen aby se dozvěděl pravdu.

Tabulky bez čísel

Zveřejněné příklady honorářů potvrzují, že částky nejsou vůbec zanedbatelné. „Kapela Lucie dostala za vystoupení v Žatci 1 331 000 Kč s DPH“, „Leoš Mareš inkasoval za DJ show v Orlové 363 000 Kč s DPH“ nebo „kapela Mirai obdržela 605 000 Kč“. Podobně na tom byla i Ewa Farna, která prostřednictvím agentury dostala přes 629 tisíc korun za akci ve Vodňanech. Tyto smlouvy se na veřejnost dostaly jen omylem, nebo díky nepozornosti konkrétního úředníka. A přesto svět nespadl. Jen veřejnost dostala odpovědi, které jí patří. To však není běžná praxe – většina smluv zůstává tajná.

Česká televize jako šampion

Jedním z hlavních „černých šampionů“ je veřejnoprávní Česká televize. Ačkoliv se jiní už snaží být transparentnější, právě Kavčí hory dál jedou podle starého modelu. Ve smlouvách začerňují i to, co by mohlo být zveřejněno. A to navzdory opakovaným výtkám Rady ČT. Bývalý ředitel Jan Souček reagoval spíš formálně než fakticky – sice vydal nové směrnice a nařídil školení, ale změna praxe se nekonala. Namísto otevřenosti zůstala kosmetická úprava. Rada si dokonce stěžovala, že „televize nadbytečně znepřístupňuje části smluv a deformuje smysl zákona o svobodném přístupu k informacím“.

Konkurence jako zástěrka

Neustále se tvrdí, že zveřejnění honorářů ohrožuje konkurenční postavení umělců. Jenže realita je jiná. V kulturní branži neexistuje žádný standardní ceník. Honoráře se určují podle známosti, kontaktů, přátelství nebo „dobrého slova“. Na trhu, kde cenu neurčuje výkon, ale reputace, je představa obchodního tajemství naprostou iluzí. Všichni stejně vědí, kdo kolik bere – manažeři, producenti, agenti. Jediný, kdo nemá přístup, je veřejnost. A to je zcela proti smyslu veřejného sektoru.

Co je opravdu důležité

Otázka zní: proč se to celé děje? Odpověď je jednoduchá – jde o pohodlí, vliv a vazby. Umělec s konexemi dostane opakovaně zakázku, a to často za tučné peníze. Výše honoráře je jen důsledkem těchto vztahů, ne jejich příčinou. Když někdo skrývá čísla, skrývá hlavně svůj postoj – ke společnosti, odpovědnosti a důvěře. A pokud někdo bere veřejné peníze, ale nechce zveřejnit podmínky, nevystupuje jen proti zákonu, ale i proti duchu demokracie. Nejde o útok na umělce – jde o právo vědět, za co se utrácejí naše peníze.

Co s tím dál

Zákony máme. Například zákon č. 106/1999 Sb. už dnes umožňuje zveřejňovat smlouvy. Ale realita je jiná. Chybí politická vůle, tlak veřejnosti i odvaha institucí zákon vymáhat. Řešením by mohly být tvrdé sankce – za každé zbytečné začernění pokuta vázaná na rozpočet instituce. A totéž by mělo platit i pro umělce. Kdo trvá na anonymitě, nemá čerpat z veřejných peněz. Transparentnost není strašák – je to základ důvěry mezi státem a občanem. A dokud to nepochopí ti, kteří veřejné prostředky využívají, zůstane černá barva symbolem české kultury nejen na papíře, ale i v pověsti.

Zdroj: Expres.cz