Dýně pěstovaná na vlastním záhoně neznamená automaticky bezpečnou dýni. Pokud jste v zahradě měli vedle sebe jedlé odrůdy a okrasné tykve, nebo jste si uchovali semena z loňských plodů, může letošní sklizeň obsahovat látky, které způsobují těžkou otravu – a na první pohled to vůbec nepoznáte.

Co jsou kukurbitaciny a kde se berou

Kukurbitaciny jsou skupinou hořkých steroidních sloučenin – zejména typy B, D, E a I – které si tykvovité rostliny vyvinuly jako přirozenou obranu proti škůdcům. V běžně prodávaných konzumních odrůdách hokaido, máslové dýně nebo cukety jsou tyto látky šlechtěním potlačeny na prakticky nulovou úroveň. Problém nastane ve chvíli, kdy zahradník sám semenáří.

Pokud rostly jedlé dýně v blízkosti okrasných tykví, mohlo dojít k volnému opylení. Semena z takového plodu pak nesou genetickou výbavu, která se vrací k divokým předkům – a potomci mohou tvořit kukurbitaciny ve vysokých koncentracích. Plod přitom vypadá úplně normálně. Tvarově, barevně i po čichu je k nerozeznání od té neškodné dýně vedle něj.

Kdy dýně toxiny tvoří více

Ke zvýšené tvorbě toxinů navíc přispívá stres rostliny – dlouhodobé sucho, přehřátí nebo nepravidelná zálivka v době zrání plodu.

Jediná spolehlivá zkouška: chuť

Zrak ani čich kukurbitaciny neodhalí. Jazyk ano. Tyto látky jsou mimořádně hořké a lidský receptor hořké chuti na ně reaguje okamžitě, a to i při stopovém množství.

Pravidlo je jednoduché: odřízněte kousíček dýně a ochutnajte ho ještě před vařením. Pokud ucítíte výraznou, nepříjemnou hořkost, plod okamžitě vyplivněte a celou dýni vyhoďte. Totéž platí po tepelné úpravě – hořkost se vařením, pečením ani dušením neztratí. Kukurbitaciny jsou termostabilní, takže ani hodina v troubě je nerozloží.

Zdroj: reflex.cz