Většina z nás si demenci spojuje s tím, že člověk přestane poznávat blízké nebo si nevzpomene, kde nechal klíče. Jenže neurologové varují, že tenhle obraz je neúplný – a právě proto se skutečné rané příznaky tak snadno přehlédnou. Německý neurolog Mimoun Azizi z nemocniční sítě Klinikverbund Südwest upozorňuje, že prvním signálem může být i nápadná změna v řeči, schopnosti plánovat, orientovat se v prostoru nebo v chování vůči okolí.
Proč první příznak tak často překvapí
Demence není jedna nemoc s jedním scénářem. Záleží na tom, kterou část mozku onemocnění zasáhne jako první – a právě podle toho se liší i to, co rodina jako první zpozoruje. Pokud nemoc začne v oblastech zodpovědných za řeč a osobnost, výpadky paměti mohou přijít mnohem později, nebo vůbec nemusí být tím, čeho si okolí všimne nejdříve.
Britská zdravotní služba NHS to popisuje konkrétně na příkladu frontotemporální demence: tento typ postihuje části mozku, které řídí chování, osobnost a porozumění řeči. Nemocný může začít říkat nevhodné poznámky, ztrácet empatii k druhým nebo se naopak uzavřít do sebe a upadnout do apatie. Blízcí si přitom často myslí, že jde o špatnou náladu nebo rodinnou krizi.
Signály, které stojí za pozornost
Azizi mezi varovné příznaky řadí několik konkrétních obtíží: narůstající problém s hledáním správných slov uprostřed věty, neschopnost zvládnout činnosti, které člověk dělal celý život bez přemýšlení, nebo bloudění v prostředí, které zná jako vlastní kapsu. Klíčové slovo je přitom narůstající – jde o obtíže, které se stupňují a začínají zasahovat do každodenního fungování.
Může se projevit i zhoršené porozumění slovům – člověk slyší větu, ale nedokáže ji správně uchopit. Nebo přestane sledovat oblíbený seriál, protože mu unikají děj. Právě tahle zdánlivě drobná zaváhání bývají tím, o čem rodiny zpětně říkají: „To jsme si tehdy nevšimli, ale teď víme, kdy to začalo.“
Kdy se ještě nemusíte bát
Jedno zaváhání samo o sobě ještě nic neznamená. Podobné potíže mohou být přechodnou reakcí na stres, depresi, chronický nedostatek spánku, vedlejší účinek některých léků nebo zhoršení sluchu a zraku. Podle odborníků je rozhodující sledovat vývoj potíží v čase: zda přetrvávají, zhoršují se a začínají komplikovat běžný den.
NHS to říká jasně: „Demence není přirozenou součástí stárnutí.“ To je důležité si připomenout v obou směrech – ani každé zapomenutí není demence, ani přítomnost podezřelých příznaků by se neměla bagatelizovat slovy „to je věkem“.
Co ukázal výzkum z Dublinu
Tým profesorky Loriny Naciové z Trinity College Dublin se zaměřil na jinou otázku: co pomáhá mozek chránit? Analyzovali data sedmi set lidí ve věku 40 až 59 let z Irska a Británie, kteří zatím neměli žádné poruchy poznávacích schopností. Zajímalo je, jak jejich každodenní aktivity souvisejí s výsledky kognitivních testů.
Sledovali pohyb, čtení, hraní na hudební nástroj, cestování, studium cizího jazyka i pravidelné setkávání s blízkými. Výsledek byl jednoznačný: větší přínos měla kombinace různorodých aktivit než soustředění se jen na jednu z nich. „Klíčová je rozmanitost. Zdraví mozku nejúčinněji podporuje kombinace tělesné, společenské a duševní stimulace,“ uvedla Naciová. Pozitivní výsledky se přitom ukázaly i u účastníků, kteří nesou genetickou predispozici k Alzheimerově chorobě.
Co mozku naopak škodí
Studie zároveň ukázala, s čím horší kognitivní výsledky nejsilněji souvisely. Na prvním místě stály depresivní příznaky a traumatická poranění mozku. Výraznou negativní souvislost výzkumníci zaznamenali také u cukrovky, vysokého krevního tlaku, nekvalitního spánku a poruch sluchu.
Je to seznam, který leckoho překvapí: spánek a sluch nejsou první věci, které by člověka napadly jako rizikové faktory pro demenci. Přitom právě neléčená nedoslýchavost ve středním věku patří podle aktuálních poznatků k faktorům, které mozek zatěžují dlouhodobě a nenápadně.
Kdy jít k lékaři a s čím
Pokud zpozorujete u sebe nebo u blízkého příznaky, které trvají déle než pár týdnů, postupně se zhoršují a nejsou vysvětleny jiným onemocněním nebo výraznou životní zátěží, je na místě navštívit praktického lékaře. Ten může doporučit neuropsychologické vyšetření nebo odeslat k neurologovi.
Na návštěvu se vyplatí připravit: zapište si, od kdy a jak často se potíže objevují, zda se mění a jak konkrétně komplikují denní život. Čím přesnější popis přinesete, tím snazší bude pro lékaře situaci správně vyhodnotit. A pamatujte: čím dříve se příčina potíží zjistí, tím více možností, jak situaci řešit, zůstane.
Zdroj: tn.nova.cz
