Josef Kemr, jeden z nejvýznamnějších českých herců, zanechal v české kultuře nesmazatelnou stopu. Jeho herecké umění a charisma oslovily generace diváků a jeho odkaz žije dál. V letošním roce si připomínáme třicet let od jeho úmrtí a tak je ideální příležitost se podívat na jeho život, kariéru a vliv, který měl na českou kinematografii a společnost.

Raný život a začátky kariéry

Josef Kemr se narodil 20. června 1922 v Praze. Jeho otec vedl Josefa k umění již od mládí. Po ukončení studia na obchodní škole se rozhodl věnovat herectví a odešel k divadelní společnosti A. Budínské – Červíčkové. Jeho talent brzy vynikl, a tak začal svou kariéru v divadle, kde si získal pozornost nejen jako herec, ale i jako osobnost.

Během 40. let se Kemr stal součástí několika významných divadelních souborů. Jeho herecké výkony byly obdivovány pro svou hloubku a autenticitu. V této době také začal hrát v několika filmech, které mu zajistily širší popularitu.

Filmografie a nezapomenutelné role

Kemrova filmografie je bohatá a rozmanitá. Zahrnuje desítky filmů, které pokrývají různé žánry od dramatu po komedii. Mezi jeho nejznámější role patří postavy ve filmech jako Na samotě u lesa, Škola základ života nebo v seriálu Chalupáři. V každé z těchto rolí Kemr exceloval a dokázal divákům předat silné emoce a hluboké lidské prožitky.

Vztah k politice

Kemr byl známý svým silným postojem k politickým a společenským otázkám, což se odrazilo v jeho volbě rolí. Kemr se otevřeně postavil za Václava Havla a podpořil jeho snahy o demokratizaci země. Jeho podpis pod výzvou Několik vět byl důkazem jeho odhodlání bojovat za svobodu a spravedlnost.

Zatímco ostatní hovořili o smíření a podpoře Občanského fóra, Kemr řekl: „Ve jménu Ježíše Krista ďábel musí být smeten z povrchu zemského!“ Slovem „ďábel“ myslel komunismus.

Odkaz a vzpomínky

Po jeho smrti 15. ledna 1995 za sebou zanechal odkaz, který je nesmazatelnou stopou v české kinematografii. Josef byl věřící člověk, a tak ho v jeho umírání doprovázel kněz Jiří Kusý. Jeho synovec, který ho velmi obdivoval, vzpomíná na svého strýce s láskou a úctou. „Strýčkova víra v Boha byla známá. Tu nikdy nezapřel, i když z toho měl za totality zákazy činnosti a pohrdání. V dětství chodil každou neděli s tatínkem do chrámu sv. Víta pomodlit se. Katecheta ho vybral k ministrování v chrámu Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad Jako dospělý chodil do kostela sv. Havla a do Týnského chrámu. Navštěvoval taky mše v kostele sv. Voršily, kam to měl z Národního divadla nejblíže. Chodil i do katedrály.,“ říká s nostalgií.

Zdroj: Medium.seznam.cz