Patnáct let soudů, odvolání, přeložených dokumentů a nakonec tichá kapitulace. Herec Jiří Štěpnička se po sametové revoluci pokusil získat zpět rodinnou vilu na pražské Zbraslavi, kterou komunistický režim rodině vzal poté, co byla jeho matka, legendární herečka Jiřina Štěpničková, uvězněna. Spor dovedl až k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku – a přesto odešel s prázdnýma rukama.
Vila koupená v době slávy
Jiřina Štěpničková patřila ke hvězdám prvorepublikového divadla a filmu. Vilu na Zbraslavi si pořídila v době, kdy sbírala jednu velkou roli za druhou – byl to symbol jejího úspěchu i rodinného zázemí. Právě tam vyrůstal malý Jiří, a právě proto pro něj nemovitost nesla mnohem víc než jen peněžní hodnotu.
V roce 1951 se hereččin život obrátil naruby. Byla zadržena při pokusu o ilegální přechod hranic na Západ a následně odsouzena na patnáct let vězení. Nakonec za mřížemi strávila deset let.
Noví nájemníci přišli dřív, než padl rozsudek
Jak vzpomínal Jiřího bratr, malíř Jan Samec, zabavení majetku proběhlo s cynickou rychlostí. „Noví majitelé se do vily stěhovali už ve chvíli, kdy šla Jiřina teprve do vazby a ještě vůbec nebyla odsouzená,“ řekl Samec pro Blesk. Rodina tak přišla o domov ještě předtím, než soud vůbec stačil vynést jakýkoliv verdikt.
Restituce, která skončila dalším zklamáním
Po listopadu 1989 se Jiří Štěpnička chopil šance a podal žádost o restituci. Jenže místo spravedlnosti ho čekaly roky průtahů. Spor se táhl dvanáct let, než o něm herec veřejně promluvil poprvé – a stále neměl jasno. „Já to bohužel nemůžu dokázat, ale na protokolech o likvidaci movitého majetku se objevuje stejné jméno jako těch lidí, kteří dnes ve vile bydlí,“ prohlásil Štěpnička v roce 2003.
Bratr Jan popsal ještě jeden zvláštní rys celého řízení: pokaždé, když se zdálo, že se věci pohnou, přišla změna na soudcovském místě. „Bylo to zvláštní. Při těch soudech to vždy měla nějaká mladá soudkyně, která pak otěhotněla, a začínalo se znovu od píky s tou, která nastoupila po ní,“ líčil Samec.
Cesta do Štrasburku a finanční vyčerpání
Štěpnička se nakonec rozhodl obrátit na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Ani mezinárodní instance mu ale nepřinesla zlom. Česká justice zdůvodňovala průtahy tím, že herec sám případ opakovaně odvolával.
Štrasburské řízení bylo navíc mimořádně nákladné. „Vše se muselo nechávat překládat do francouzštiny. Bylo to velice finančně náročné a zdlouhavé,“ popsal Jan Samec. Z Evropy přišlo i neočekávané zdůvodnění zamítnutí: zaznělo prý, že vrácení vily by paradoxně vyvolalo novou nespravedlnost vůči současným obyvatelům.
Po patnácti letech tiché vzdání
Ani to nejdelší odhodlání nemá nekonečnou trvanlivost. Po patnácti letech soudního maratonu Jiří Štěpnička případ uzavřel a na vilu rezignoval. Bratr Jan ale zdůraznil, že se herec naštěstí nenechal pohltit trpkostí. „Nakonec to Jirka raději po patnácti letech vzdal. Netrápil se tím, jen ho to pořádně štvalo,“ řekl Samec.
Místo, kde Jiří Štěpnička prožil rané dětství, tak zůstalo v rukou cizích lidí. Vila na Zbraslavi dnes připomíná nejen osud slavné herečky, ale i to, jak složitě se Česko vyrovnávalo – a někdy nevyrovnalo – s křivdami komunistické éry.
Zdroj: extra.cz
